Říká dvacetiletá studentka Adéla Cinnová. Pochází z Hranic na Moravě a od září nastupuje na vysokou školu, obor podnikání. Vedle toho chce ve volném čase navštěvovat základní školy a především mezi romskými žáky dělat osvětu o tom, proč je důležité další studium. Naše spolupracovnice Aneta Suchá s ní mluvila o její cestě za vzděláním, ale i o podpoře učitelů, která pro ni byla nesmírně důležitá. „Věděla jsem, že půjdu na gymnázium a nikdy mi neřekli, nechoď ty na to nemáš.“ 

Adélo, proč sis vybrala právě tento obor?

Mým původním cílem bylo stát se zubařkou, ale bohužel přijímačky byly příliš obtížné a nedostala jsem se. Proto jsem se musela rychle rozhodnout, co dál a zvolila jsem pedagogickou fakultu, obor biologie. Avšak po roce studia jsem si uvědomila, že tahle cesta není pro mě a musím najít něco, co mě bude naplňovat a čemu se budu chtít věnovat ve svém životě. Proto jsem se rozhodla pro studium podnikatelské školy, kam nastupuji v září.

Jak vzpomínáš na začátky svého vzdělávání? Především období mateřské školy?

Do školky jsem začala chodit už ve dvou letech, kdy mamka musela jít do práce a jelikož jsem byla šikovná, tak mě školka přijala. Vzpomínám na to hezky, nikdy jsem neměla žádný problém.

Myslíš si, že tak brzký nástup do mateřské školy měl u tebe vliv na úspěch ve škole?

Nemyslím si, že by to mělo vliv na úspěch ve vzdělání. Spíš si dítě dřív zvykne na školní prostředí a není pro něj později tak těžký přechod na základní školu. Hlavně si taky zdokonalí řeč a naučí se nějaké základy. Protože děti, které jsou jen doma s rodiči a jdou jen do posledního roku školky, tak mají pak problém s mluvením, protože doma to neměly s kým procvičovat.

Je pro tebe vzdělání důležité? 

Vzdělání je pro mě velice důležité, kdyby nebylo, tak už dávno nejsem studentkou a vydělávám peníze. Ale vím, že kdybych se přesně takhle zachovala, tak bych se nikdy nedostala výš a zůstala bych na pozici, která je fyzicky náročná a není dobře platově ohodnocená. A to já nechci. Proto studuji, abych si mohla v životě vybrat, čím se budu živit a co mě bude naplňovat. Také si myslím, že jediné, co nám v životě nikdo nemůže vzít je vzdělání a vědomosti, a hlavně je to nějaká jistota. V případě, kdy bych se nechtěla věnovat vystudovanému oboru můžu zkusit cokoli jiného, ale mám tu možnost se zase vrátit a nemusím začít úplně od nuly.

Co bylo celkově tvojí motivaci, hnacím motorem? Byli to rodiče?

Mojí motivací na základní škole bylo, mít v budoucnu vystudovanou vysokou školu. Ještě jsem ani nevěděla, co bych chtěla studovat, ale to že budu mít „vysokou“, jsem věděla. Rodiče mě vždycky podporovali a podporují mě i dodnes. Také můj strejda, který jako jediný v mém okolí měl vysokou školu, mě motivoval a ukázal mi svět studentů vysokých škol. Samozřejmě to teď vidím už jinak, než když mi bylo 13 let. Na základní škole jsem neměla nikdy žádný problém a měla jsem veškerou podporu od všech učitelů, což mi také dost pomohlo a vím, že ne každý má takové štěstí na učitele.

Jak podpora od učitelů vypadala? 

Podpora od učitelů byla taková, že nikdy nezpochybnili mé sny. Věděla jsem, že půjdu na gymnázium a nikdy mi neřekli, nechoď, ty na to nemáš, běž radši na učňák. Tohle se stalo mnoha mým známým, a proto to říkám. Naopak v mém případě mi dávali materiály k prostudování, abych se na tu školu dostala, věřili mi a já věděla, že se na ně mužů kdykoli obrátit, a to si myslím, že je pro studenta hodně důležité.

Myslíš si, že můžeš díky svému přístupu působit jako pozitivní vzor pro ostatní?

Zatím se necítím být vzorem, protože mě čeká ještě dlouhá cesta, ale aspoň se snažím povzbuzovat děti a žáky, které potkávám k tomu, aby se ve škole snažili. S tím také souvisí další projekt, který chci vést od září a bude spočívat v tom, že budeme chodit po základních školách a motivovat žáky k dalšímu studiu po ukončení základní školy.

Vím, že jsi také pomáhala organizovat setkání studentů v Ostravě. Vnímáš takové akce jako potřebné?

Rozhodně, i proto se tomu věnuji. Snažím se mezi sebou propojovat romské studenty a věřím, že jednou se posuneme hodně vysoko a majorita nás bude vnímat úplně jinak. Je ale potřeba tomu dát čas a píli.

Myslíš si, že by měl pedagog dělat práci navíc ve smyslu třeba více motivovat romské děti? Nebo se víc věnovat komunikaci s rodiči? 

Myslím si, že práce pedagoga je velice náročná a v případě, že se jedná o romské děti, tak obzvlášť. Ne proto, že by romské děti byly méně šikovné, to si v žádném případě nemyslím. Ale jde o to, že komunikace s rodiči je velice složitá, protože rodiče stále nerozumí tomu, jak moc je vzdělání pro dítě důležité, a že je třeba ve vzdělávání dítě podporovat. Pokud se tak neděje, odráží se to na dítěti, které nemá chuť se cokoliv učit a začne dělat problémy. Takže za mě ano, rozhodně by měl pedagog dělat práci navíc, více komunikovat s dětmi i s rodiči. 

Text: Aneta Suchá, spolupracovnice Platformy pro včasnou péči