Nejenom na to, jak funguje včasná péče na Znojemsku, jsme se zeptali Radky Růžičkové, vedoucí pracovnice služby Rodinný sociální asistent Znojmo, kterou provozuje zdejší oblastní charita. Radka a její kolegyně už řadu let pomáhají rodinám a dětem, které se nachází v obtížné životní situaci, proto je považujeme za opravdové Hrdinky včasné péče. S neutuchající energií se věnují své práci a jak sama Radka říká: „děti z rodin, které využívají naši službu, jsou tak trochu i naše.“

Radko, co pro vás znamená včasná péče?

Šanci na normální život. Šanci, že děti nějakým způsobem sociálně znevýhodněné, budou natolik schopné a samostatné, že se v pohodě zapojí do běžného života a budou z nich sebevědomí dospělí lidé, kteří si najdou práci a budou schopni postarat se sami o sebe.

Radka Růžičková (zcela vlevo) s kolegyněmi ze služby Rodinný sociální asistent

Jakým způsobem ve vaší organizaci pracujete? A kdo se na poskytování včasné péče podílí?

Pracujeme výhradně společně s rodiči a dětmi. Vycházíme z předpokladu, že pozitivní změna u rodiče vyvolá pozitivní změnu u dítěte a naopak. Prostě akce vyvolá reakci.

Pomoc poskytujeme v rodinách, přímo v jejich domácnostech. Zajíždíme do obcí v celém okrese Znojmo. To umožňuje využít službu i rodinám, které žijí i 30 kilometrů od okresního města a za takovou pomocí by nikdy nedojeli.

Způsob práce je v podstatě jednoduchý. Učíme nápodobou. Ukazujeme rodičům, jak se chovat k dětem, jak je rozvíjet, jak je vychovávat, jak je učit. Ukazujeme, jaké chování je adekvátní v určitých situacích, jak je důležité dávat dětem hranice, ale i zdravý prostor. Učíme rodiče, jak projevovat k dětem náklonost, pozitivní emoce, jak s nimi mluvit nebo nemluvit. Učíme rodiče i děti hygienickým návykům, jak nastavit denní režim, jak se chovat k sobě i ostatním. Ale třeba taky, kde mohou najít pomoc. Jedná se o praktické nácviky běžných životních situací, které jsou zaměřené na rozvoj dětí.

Včasnou péči poskytujeme v rámci sociálně aktivizační služby pro rodiny, kde máme 2,75 úvazků (sociální pracovnice, pracovnice v sociálních službách) a včasnou péči zaměřenou výhradně na vzdělávání pak v rámci projektu Podpora vzdělávání v domácím prostředí, kde je jedna sociální pracovnice.

A kdo jsou nejčastěji vaši klienti?

Často maminky, které vyrůstaly v nepodnětném prostředí, rodiny s více dětmi, rodiny sociálně vyloučené, rodiny žijící v odlehlých obcích okresu Znojmo, kde lišky dávají dobrou noc a autobus tam jezdí dvakrát denně, rodiny z ubytoven. Také se na nás obrací rodiče dětí, které jsou ve škole neúspěšné, mají specifické potřeby a rodiče jim nerozumí.

Jakou formou nabízíte rodinám podporu?

Ve spolupráci se školským odborem MÚ Znojmo jsme rozeslali do všech škol a školek nabídku včasné péče v rámci projektu Podpora vzdělávání v domácím prostředí, o naší službě ví OSPOD Znojmo i Moravský Krumlov. Službu nabízíme i přes obecní úřady, farnosti nebo cílenou depistáží v ubytovnách. Rodiny přichází i na doporučení jiných rodin, které mají s naší službou zkušenosti. Informace o naší službě mají i různé spolupracující organizace.

Jak konkrétně podle vás může včasná péče ovlivnit vývoj dítěte? Máte ve svém okolí nějaký konkrétní příklad?

Včasná péče je nepostradatelná v rodinách, kde rodiče úplně nezvládají rodičovskou roli a hrozí zanedbání péče o děti. Když bych měla uvést příklad: jsme stále v kontaktu s maminkou, která byla naší první klientkou, a to už bude 15 let! Postupně jsme jí pomáhali s péčí o pět dětí, z toho dvě děti s postižením. Původní ohrožení zanedbání psychosociálního vývoje a nedostatečného zajištění základních potřeb, hlavně jídla a tepla, tehdy ještě malých dětí, se podařilo postupně odstranit. Nejstarší dcera má VŠ vzdělání, další syn se vyučil a má zaměstnání, třetí syn chodí na učňák. Již dospělý syn s mentálním postižením pracuje v obci u koní a nejmladší dcera s DMO žije společně s rodiči. Jsem přesvědčena o tom, že díky včasné péči a konstruktivní spolupráci pomáhajících organizací: školy, obec, OSPOD, Dětské centrum aj. se zabránilo odebrání dětí z rodiny.

Povězte, jakým způsobem nenásilně, a přitom efektivně rozvíjíte rodičovské kompetence?

Vlastní chování a vystupování pracovnice, která do rodiny jezdí, její opravdovost, empatie, zájem a emoce jsou ten nejjednodušší nástroj naší práce. Musí tam být upřímný a opravdový zájem o člověka, o jeho životní příběh. Velice efektivní je praktická ukázka, jak dělat věci jinak. Naši rodiče toho slyšeli hodně, co všechno musí změnit, aby jejich dítě s nimi mohlo s být doma, aby lépe četlo a počítalo, ale my jim to ukazujeme, sami si to osahají. Důležité je, že musí co nejdříve zažít úspěch, že jejich snaha má výsledky a zažít radost společně s dítětem. Pak rodiče i děti práce na změně baví. Proto začínáme jednoduchými věcmi, např. uklidit stůl v kuchyni, abychom na něm mohli malovat, uvařit kaši pro dítě, nebo konečně objednat dítě k zubaři, vybarvit obrázek, přečíst knížku. A hlavně oceňovat! Vždycky se najde něco, za co je můžeme pochválit, vyzdvihnout.

S jakými bariérami se vaši klienti nejčastěji potýkají a co jim pomáhá je překonat?

Je to despekt ze strany okolí nebo osob, kteří ovlivňují jejich život. Despekt k nim, jako k lidem, k jejich problémům, životní situaci. Nepochopení, opovržení, podceňování. Hodně mi to vadí ze strany pracovníků úřadů, kteří by měli hlavně pomáhat.

Klienti často nerozumí tomu, co po nich okolí chce, co chce paní učitelka, sociální pracovnice, soused, majitel bytu apod. A pak selhávají, očekávání nenaplní a je to špatně.

Snažíme se tím, jak k nim přistupujeme, s respektem k jejich životu, posilovat jejich zdravé sebevědomí a vědomí vlastních hodnot. Také je informujeme o jejich právech, mluvíme s nimi o tom, co mohou sami změnit např. na chování na úřadech, na vzhledu, ve výchově. Nacvičujeme s rodiči a dětmi, jak se v takových situacích zachovat.

Co považujete za váš největší úspěch v oblasti včasné péče? Můžete uvést konkrétní příklad nebo příběh klienta?

Rodičům s postižením (otec upoutaný na invalidní vozík a s omezenou hybností jedné poloviny těla, matka s lehkým mentálním postižením a lehkou poruchou hybnosti) se narodilo dítě. Již v době těhotenství bylo oddělení sociálně právní ochrany dětí upozorněno na možná úskalí. Rodině jsme nabídli pomoc, aby získali dovednosti, jak pečovat o malé dítě s ohledem na své možnosti. Do rodiny chodila pracovnice jednou týdně na několik hodin, intenzivně dva roky. Rodiče se naučili vše od organizace domácnosti, koupání, vaření příkrmů, zdravotní péče až po psychický i fyzický rozvoj dítěte. Důraz jsme kladli na aktivně společně trávený čas s dítětem – mluvení na dítě, hraní her, zpívání, čtení knížek, pravidelný pohyb. Velkým oříškem byly vycházky. Jak dostat ven kočárek a později, jak uhlídat malé dítě, když oba rodiče mají omezené pohybové možnosti? Ale povedlo se to.

Rodinu jsme opustili po dvou letech. Dítě bylo zcela zdravé, jeho vývoj odpovídal dětem jeho věku. Rodiče se o něho uměli samostatně postarat. A hlavně se naučili vnímat jeho potřeby. Přestěhovali se z malé vesnice do Brna, protože i když dělali vše, tak jak měli, chlapec prospíval, potýkali se neustále s despektem okolí a nemínili to dále snášet.

A na jaké překážky ve vaší práci nejčastěji narážíte? Co by vám vaši práci usnadnilo?

Jak to říct, víte každý si trvá na svém. Třeba pracovnice na ÚP si trvá na svém, má přece svoje formuláře; paní učitelka si trvá na svém, má přece svoje pedagogické metody; sociální pracovnice na OSPOD si trvá na svém, má přece jasně dané procesy, sociální pracovnice sociální služby si trvá na svém, má přece svoje standardy a tak dále a tak dále. Přitom často ta nejjednodušší řešení jsou ta správná! Přitom často stačí, rozhodovat se podle selského rozumu a jednoduše chtít pomoct člověku. Stačí jenom hledat cesty ve všech těch procesech a pracovních postupech. Opravdu stačí být jenom normální.

To máte pravdu, a co je pro vás největší výzva?

Nikdy to nevzdat! S žádným dítětem ani rodinou. I když začínáme stále od začátku, i když se nedaří.

S jakými institucemi spolupracujete a co vám tato spolupráce přináší?

Spolupracujeme se širokou škálou různých organizací např. s úřadem práce, sociálním odborem, obcemi, farnostmi, školami, pedagogicko-psychologickou poradnou, střediskem výchovné péče, zájmovými organizacemi, nebo jinými sociálními službami, prostě se všemi, kteří mohou našim klientům pomoct.

Spolupráci s jinými institucemi nebo odborníky nebo jinými osobami, co mají co říct, považuji za základ sociální práce. Přináší nám to možnosti pomoci adekvátně každému dítěti podle jeho potřeb. Rozšiřuje nám to vlastní obzory, vlastní názory. Učí nás to respektu k druhým odborníkům, můžeme díky tomu korigovat i vlastní práci a chování. A v neposlední řadě i v sociální práci potřebujete známosti…

Autor: Vlasta Holéciová, služba Rodinný sociální asistent Znojmo je členem Platformy pro včasnou péči