Hrdinové nemusí být vždy jen ti v bílém plášti, co zachraňují svět před zkázou. Naopak, jsou hrdinové, které možná míjíme každý den na ulici. Jejich příběhy vám chceme přiblížit. Dnes představujeme hrdinu Pavla.

Devětadvacetiletý Pavel Mišariko pochází z vyloučené lokality Zárubek v Ostravě.
V Zárubku navštěvoval předškolní klub, poté mateřskou školu a také zde chodil na základní školu. Všechny tyto instituce byly plné romských dětí, pak ale přišel zvrat a Pavel se přihlásil na střední školu, kdy byl naopak jediný Rom v celé třídě.

Jak dnes Pavel vzpomíná na svou cestu za vzděláním? „Vybavuju si že v 9. třídě nás bylo jen devět žáků, z toho se skoro všichni hlásili na střední školu zakončenou výučním listem. Jenom já, jsem se rozhodl přihlásit se na střední školu zakončenou maturitou. Protože jsem chtěl být vždy u policie, vybral jsem si Střední odbornou školu Ochrany osob a majetku v Ostravě. Být policajtem byl můj sen už odmalička.“ Díky své silné vůli, ale i štěstí nyní Pavel pracuje už téměř deset let jako strážník Městské policie Ostrava.

Sám Pavel tvrdí, že neměl dobrou přípravu pro studium na střední škole. Hlavním důvodem bylo podle něj to, že předtím navštěvoval segregovanou mateřskou a základní školu. „Co se týká dosažených znalostí, v prvním pololetí to bylo opravdu peklo. Taky si vzpomínám, že první den před zahájením školního roku jsem čekal asi 40 minut venku a rozhodoval jsem se, jestli jít do školy nebo ne. Měl jsem obavy z toho, jak to tam bude fungovat, jak mě přijmou spolužáci.“

Jsem rád, že mám ve třídě Roma
Posléze se odhodlal, do školy šel a udělal dobře. Do třídy totiž vstoupil Václav Šaroch, Pavlův nový třídní učitel. Jeho postoje a názory zcela změnily Pavlovo životní směřování.
Václav Šaroch pracoval mnoho let u Policie ČR, byl styčným důstojníkem pro národnostní menšiny. Hned první den Pavlovi řekl, že je rád, že má ve třídě Roma. Toto upřímné sdělení Pavla velmi potěšilo a zároveň ho nakoplo pokračovat dál. V průběhu studia se Pavel potýkal s nedostatkem sebevědomí kvůli malým znalostem, měl problémy i s tělesnou přípravou, která byla na této škole velmi důležitá.

„Řekl jsem spolužákům, že to nezvládám. Oni mě, ale přesvědčili a motivovali k tomu, abych to nevzdal a bojoval. Proto jsem se se spolužáky zapojil do sportovního klubu sebeobrany, kde jsem se učil gymnastiku, také jsem si zařídil doučování z angličtiny, kam jsem docházel dvakrát týdně,“ popisuje Pavel start na střední škole.

Zpočátku bylo toto období pro Pavla velmi náročné. Téměř denně měl doučování nebo chodil na kroužky. Neměl tolik volného času jako jeho ostatní vrstevníci, kteří pod okny hráli fotbal nebo jen tak seděli a povídali si. Ovšem díky jeho silné vůli a odhodlání to nevzdat, došel do maturitního ročníku a úspěšně odmaturoval.

„Na základní škole jsem to nějak nevnímal. V té době mi vyhovovalo, že jsme neměli tak přísný režim, co se týká učení. Vlastně jsem byl rád, že jsem měl školní den za sebou. Ale při studiu na střední škole jsem to pak bral jako velké negativum. Kdybych měl na základní škole jinou přípravu, tak by to při studiu na střední škole bylo jednodušší. Musím říct, že kdybych kolem sebe neměl kolektiv spolužáků, učitelů a neměl bych několikrát týdně doučování, tak bych neodmaturoval,“ nahlíží zpětně Pavel na výuku na základní škole.

Stejný život jako mají rodiče
Pavel je zastáncem názoru, že společnost je natolik vyspělá, že by neměla být diskriminace a ve třídách by měly být, jak romské, tak neromské děti. „Romské děti nemohou za to, jací se narodí a jací jsou. Taky chtějí v životě něčeho dosáhnout. Čistě romský kolektiv na dítě nepůsobí vůbec dobře, protože v něm není nikdo, kdo tu třídu tahá nahoru. Sám jsem to poznal na základní škole. Tam jako by už každý dopředu věděl, co ho čeká za život. Většinou to byl stejný život jako mají rodiče. Žena doma s dětma a chlapi, co se dřou na haldě a prodávají železo, co najdou anebo dělají výkopové práce.“

A to je podle něj špatně. „Romské děti by měly být promíchané mezi neromskými dětmi, aby mohly vidět, že život se dá žít i jinak. Sám jsem to zažil na střední škole a motivovalo mě to. Opravdu to hodně pomáhá, člověk se pak víc snaží a chce dokázat víc, když to vidí i u ostatních.“

Potřebujeme víc vzdělaných Romů
U svých dětí bude Pavel klást vysoké nároky na jejich vzdělání. „Pokud bude v dalších letech víc Romů doktorů a učitelů, tak to bude i lepší pro naši společnost. Myslím si, že, když má Rom vzdělání, tak má i předpoklad pro lepší budoucnost.“
Sám tvrdí, že nebýt pana učitele, tak dnes není tam, kde je a nejspíš by někde kopal do země stejně jako většina jeho bývalých spolužáků ze základní školy. Naopak spolužáci ze střední školy dodnes patří mezi jeho nejlepší kamarády.
„Pro své dítě bych určitě nechtěl segregovanou školu a ani to nedovolím. Myslím si, že když dítě vystupuje slušně, tak by nemělo mít problém seznámit se a skamarádit i s dětmi z majority. Doufám, že je to všechno otázka času, že se lidi musí navzájem jen víc poznat a pak se všechno změní.“

Autorka: Aneta Suchá, sociální pedagog předškolního klubu, Vzájemné soužití o.p.s., člen Platformy pro včasnou péči