Porodnice mohou být zásadním místem, kde se podaří zachytit ohrožené matky a novorozence včas. „Období hospitalizace matky s miminkem je jedinečnou příležitostí, kdy je možné ji motivovat něco ve svém životě změnit v zájmu dítěte,“ říká Veronika Piačková z Nadace Sirius. Podle ní může právě citlivý rozhovor během pobytu v nemocnici otevřít cestu k pomoci, která by se k rodině jinak nedostala. Pilotní projekt zdravotně-sociálních pracovníků, který Nadace Sirius realizuje v Ústeckém kraji, ukázal, že už krátký kontakt u lůžka dokáže odhalit rizika v rodině, poskytnout matce informace a propojit ji s dostupnými službami. Odborníci se shodují, že záchyt rizikové rodičky v porodnici a její včasné nasměrování do vhodné služby je zásadní krok, který dává naději na lepší život novorozenců. Veronika zároveň připomíná, že cestu k pomoci často ztěžují zakořeněné předsudky vůči matkám, které potřebují podporu.

V Platformě pro včasnou péči vnímáme zdravotně sociální pracovníky jako zásadní pro prevenci ohrožení dětí. Co vás přivedlo k myšlence ověřit jejich roli přímo v porodnicích formou pilotního projektu v Ústeckém kraji?

Pro Nadaci Sirius je prevence a včasná péče klíčové téma. Záchyt ohrožených dětí do tří let je velmi nízký a zároveň problematický. Někdy je důvodem absence registrace u praktického lékaře pro děti a dorost a mnohdy skutečnost, že pro svůj nízký věk nejsou malé děti zachyceny sítí sociálních a školských služeb. Ohrožené dítě nebo oslabená rodina buď není zachycena vůbec, nebo se řeší až ve chvíli, kdy existuje důkaz o selhání. Situace se tak často řeší pozdě a výsledkem jsou zbytečné přechody dětí do ústavní výchovy nebo náhradní rodinné péče.

K tématu včasné detekce ohrožených dětí v porodnici nebo na dětských odděleních v nemocnicích jsme se opakovaně vraceli i v rámci kulatých stolů, které jsme organizovali k příručce o syndromu CAN pro praktické lékaře pro děti a dorost na jednotlivých krajských úřadech i v rámci diskuzí s odborníky o včasné detekci ohrožených dětí ve zdravotnických zařízeních.  Proto jsme hledali možnosti, jak by taková detekce mohla fungovat a zda je v současném systému realizovatelná. Na základě analýzy situace a řady schůzek s odborníky a zdravotníky jsme připravili projekt pro včasnou detekci ohrožených dětí na odděleních porodnic, který pracuje s využitím zdravotně sociálního pracovníka.

Cílem projektu bylo ověřit proces včasné detekce a intervence. Jak jste tento postup nastavovali v praxi a co bylo nejtěžší?

V úvodní fázi projektu jsme museli předjednat spolupráci s porodnicemi, kde se měl projekt realizovat. Podařilo se nám navázat partnerství s Ústeckým krajem, jehož prostřednictvím jsme oslovili tři krajské nemocnice s porodnicí – Most, Děčín a Ústí nad Labem. Bez zapojení kraje by se projekt realizoval velmi obtížně.

Úvodní jednání nebyla jednoduchá, nejtěžší bylo přesvědčit partnery o smysluplnosti myšlenky a získat jejich důvěru. V každé nemocnici bylo potřeba vyčlenit část úvazku stávajícího zdravotně sociálního pracovníka na porodnici, aby se mohl svědomitě věnovat rodičkám a nebyl nucen plnit úkoly nad rámec své standardní pracovní doby.

Popis cílového procesu „včasné detekce a následné intervence“ jsme vytvořili na základě analýzy dostupnosti služeb v regionu, po posouzení vnitřních pravidel jednotlivých nemocnic, respektive porodnic, a zmapováním stávajícího procesu od příjmu rodičky do jejího propuštění. Izolovaný screeningový nástroj nebylo nutné vytvářet vzhledem k tomu, že podrobnou anamnézu sbírá u rodiček zdravotnický personál. Popsali jsme ale fáze porodnického screeningu ve formě okruhu informací, které indikují péči zdravotně sociálního pracovníka.

Postupně jsme vytvořili metodický postup pro zdravotně sociální pracovníky a metodická doporučení pro praxi – podpůrný podklad pro rozhovor s rodičkou, karty typických situací v porodnici, šablony pro oznámení na OSPOD a Policii ČR. Všechny podklady daly za vznik dokumentu „Metodická příručka pro ZSP v porodnici“.

Jak vypadala práce zdravotně sociálního pracovníka u lůžka – můžete popsat typickou situaci, kdy se ukázala jeho role jako klíčová?

Velmi nám záleželo na tom, aby zdravotně sociální pracovník každou detekovanou rodičku po porodu navštívil a aby s ní navázal vztah prostřednictvím rozhovoru. Rozhovorů jsme se neúčastnili, takže nemohu poskytnout konkrétní příklady, ale mohu v obecné rovině popsat, proč pro nás vedení rozhovorů bylo zásadní.

Sociální pracovnice získala možnost zmapovat situaci ženy přímo, a nikoliv jen zprostředkovaně z dokumentace. Získala aktuální informace, např.: aktuální bydliště, telefon, připravenost na miminko, rodinný stav a zázemí, informace o otci dítěte, sourozencích, dalších osobách v domácnosti, finančním zajištění rodiny, úrovni rodičovských kompetencí. Přímý kontakt zároveň umožnil reagovat okamžitě na chování rodičky, motivovat ji ke změně a podpořit ji v přijetí podpory, prolomit její obavy, nedůvěru, stud a v neposlední řadě umožnil přímé zprostředkování podpory a pomoci. Kromě motivačních rozhovorů a hledání vhodných strategií pro řešení identifikovaných problémů, sociální pracovnice matku již v průběhu hospitalizace propojila s návaznými sociálními službami, zdravotními službami nebo jinou dostupnou podporou.

Práce zdravotně sociálního pracovníka nebyla samozřejmě jen vedení rozhovorů. Zdravotně sociální pracovník do zprávy ze sociálního šetření získává informace z dalších zdrojů, např. zdravotnické dokumentace, zjišťuje a ověřuje okolnosti na úřadech, v bydlišti, od širší rodiny, pediatra, školy apod.

Zdravotně sociální pracovník může během šetření doplnit chybějící informace z předchozích návštěv rodičky (např. adresu posledního bydliště, kontakt na příbuzné), sledovat četnost a příčiny ošetření sourozenců narozeného dítěte i jejich matky, četnost hospitalizací, včetně nestandardních okolností. Zdravotnický personál na příslušných odděleních nemusí mít přehled nad všemi situacemi, které se v rámci jednotlivých pracovišť nemocnice dějí a zdravotně sociální pracovník je schopen z nemocničního informačního systému identifikovat mimořádné události i jejich frekvenci (násilí v rodině, syndrom CAN) a v souvislostech je posoudit.

Jaké postavení měl zdravotně sociální pracovník v porodnicích před zahájením projektu? A jak se jeho role a uznání v týmu změnily díky pilotu?

Zdravotně sociální pracovník je určen v současném nemocničním systému primárně na oddělení péče o seniory a chronicky nemocné. Velká část jeho práce se soustředí do administrativních úkonů – vyřizování sociálních dávek, příspěvků na péči, sepisování žádostí o umístění do pobytových služeb a další formality.

Samozřejmě byly a jsou patrné rozdíly mezi velkými a malými nemocnicemi. U malých nemocnic je často na celou nemocnici jeden zdravotně sociální pracovník, větší nemocnice disponují sociálním oddělením, kde je takových pracovníků více. To je nutné vždy mít na paměti. Podmínky pro výkon práce nejsou všude ideální.

Před zahájením projektu neexistovala směrnice pro sociální práci v porodnici, činnost nebyla standardizovaná, postupy sociální práce týkající se dětí a jejich rodin v porodnici neexistovaly. Zdravotně sociální pracovníci přistupovali k úkolům odlišně, intuitivně, dle zvyklostí a často neměli kapacity na motivační rozhovory. Zaznamenali jsme také vysokou míru nedůvěry a frustrace, protože jsme přicházeli s dalším projektem, který „má přidat práci“ a „stejně se nic nezmění“.

Pilot neběží tak dlouho, abychom mohli konstatovat, že v systému došlo k zásadní změně. Zdravotně sociální pracovnice ale projekt zaujal, účastnily se našich případových seminářů, aktivně s námi sdílely své zkušenosti a skvěle spolupracovaly. Když jsme zmapovali procesy průchodu rodičky s dítětem porodnicí a oddělením šestinedělí, postupně jsme popsali činnost zdravotně sociálních pracovnic a jejich úloha na porodnici získala jasný rámec a strukturu. Sjednotilo se předávání informací – využití elektronického nemocničního systému k vyžádání sociální péče, vytvoření zprávy ze sociálního šetření. Zvýšil se i podíl přímé práce s rodičkami.

Za sebe vnímám, že se také změnilo postavení sociálních pracovnic v interdisciplinárním zdravotním týmu. V některých nemocnicích se účastní porad i vizit oddělení. Ráda bych také zdůraznila, že nám v projektu velmi pomohl přístup managementu zmíněných nemocnic a vstřícnost Ústeckého kraje.

Důležitou součástí projektu bylo navázat vztah s matkou. Jak ženy reagovaly na podporu od zdravotně sociálních pracovníků?

To je spíše otázka na konkrétní sociální pracovnice v nemocnici. Vždycky velmi záleží na individuálním přístupu sociální pracovnice. Výsledek bude samozřejmě jiný, pokud přijde odhodlaná motivovat rodičku ke změně a získat její důvěru, než když se chystá stroze oznámit, že její případ bude předán na OSPOD.

Zkušenosti z praxe i výzkumy ukazují, že období po narození dítěte je pro matku zlomovým okamžikem života. V tomto období je přístupnější radám a pomoci dalších, mnohdy i cizích osob, pokud se přesvědčí, že jsou tyto osoby vedeny nejlepším zájmem jejího dítěte a jsou dostatečně odborně erudované. K takové osobě si matka novorozence pravděpodobněji vybuduje vztah založený na důvěře a bude ochotna naslouchat a řídit se jejími radami a doporučeními. Období hospitalizace matky s novorozencem je tak jedinečnou příležitostí motivovat matku něco ve svém životě změnit v zájmu dítěte. Přístup a podpora personálu v nemocnici tak mohou hrát klíčovou roli pro budoucí život novorozence a jeho matky.

Data ukázala, že přibližně 10 % rodiček čelilo závažným problémům a u většiny z nich hrozilo ohrožení dítěte. Co tato čísla vypovídají o významu včasné detekce v porodnici?

Především nám data ukazují, že ve zdravotnickém zařízení lze snadno identifikovat oslabenou rodinu a ohrožené dítě. Když dokážeme včas detekovat rizika, tak dokážeme včas poskytnout péči, pomoc a podporu. Organizace věnující se oslabeným rodinám potvrzují, že čím dříve se k nim rodina dostane, tím je větší šance na změnu dosavadních návyků.

Zjistili jste, že i částečný úvazek zdravotně sociálního pracovníka může přinést významnou změnu. Jak by podle vás měly nemocnice uvažovat o kapacitním zajištění této role?

Velmi bychom si přáli, aby zdravotně sociální pracovník byl nedílnou součástí dětských oddělení nemocnic, aby vznikla specializace na rodiny s dětmi. Tato myšlenka však stojí na adekvátním financování pozice. Činnost zdravotně sociálního pracovníka na porodnici není v současnosti hrazena z prostředků veřejného zdravotního pojištění a vedení nemocnice tuto činnost musí hradit z jiných zdrojů. Zároveň se pohybujeme na zdravotně sociálním pomezí, a to je v naší zemi začarovaný kruh – zdravotnictví odmítá hradit sociální služby, sociální resort odmítá hradit služby ve zdravotnictví. Naším projektem se snažíme ukázat, že využitím zdravotně sociálních pracovníků k včasné podpoře rizikových rodin lze ušetřit finanční prostředky v budoucnu. Klíčem úspor vždycky byla prevence a včasná péče.

Jak hodnotíte projekt s odstupem času? Co vás překvapilo pozitivně a co ukázalo na potřebu změn?

Projekt stále běží a proto nás hodnocení teprve čeká. Všichni aktéři, kteří se podílejí na podpoře rodin s dětmi, se shodli, že záchyt rizikové rodičky v porodnici a její včasné nasměrování do vhodné služby je zásadní, smysluplné opatření a dává naději na kvalitnější život novorozených dětí.

Nadále se setkáváme ve společnosti s předsudky a rychlými soudy, např.: „matka, která se nestará o svoje dítě, si nezaslouží mít dítě u sebe“, „je lepší dítě matce odebrat, než ji pořád dávat šance“, „už má několik dětí a pořád rodí další, ačkoliv je nedokáže uživit“, „nám taky nikdo nepomohl, nedal nám nic zadarmo“, „matky rodí děti, aby měly příspěvky a mohly si koupit drogy a cigarety“…

Uvedené příklady naznačují, že ve společnosti chybí laskavost, tolerance a pochopení. Kdo se chováním, vystupováním či zjevem vymyká většině, je okamžitě vyloučen a odsouzen. Pomáhající profese není příliš respektovaná, z hlediska politiky se nejedná o lákavé téma. Snažíme se trpělivě ukazovat, že problematika je daleko složitější a čím více o tématu s odborníky diskutujeme, tím více odkrýváme hloubku problému. Upozorňujeme na generační přenosy, rodinné tradice, kulturní rozdíly, existenční závislost na partnerovi, absenci podpory od vlastní rodiny, chybějící podněty prostředí apod.

Jaké klíčové poznatky a zkušenosti vám pilot přinesl a co z toho může být inspirací pro další regiony či organizace?

Pilot ověřil, že detekovat ohrožené dítě a oslabenou rodinu ve zdravotnickém zařízení lze snadno, včasná péče a podpora má smysl. V regionech vzniká spousta izolovaných dobrých projektů, ale mají časově omezené financování, a tak po nějaké době zaniknou. To je škoda. Rodiny v takové docházející organizace získaly důvěru, naučily se vzájemně spolupracovat, usnadnilo to fungování na všech úrovních.

V krajích chybí také systematické sběry dat o potřebách i dostupnosti služeb a jejich průběžné vyhodnocování. Chybí dlouhodobá podpora užitečných projektů. Každý region je specifický a potýká se s odlišnými problémy. Proto je velmi důležité využití lokální sítě služeb a navázání na regionální podporu.

Jaké jsou vaše plány do budoucna – kam chcete projekt posunout a jaká je vaše dlouhodobá vize, pokud jde o ukotvení zdravotně sociálních pracovníků v porodnicích?

Jsme stále na začátku. Chceme systémové změny – úpravu legislativy, bonifikaci práce zdravotně sociálního pracovníka, ale je před námi ještě dlouhá cesta. Pro porovnání – když jsme zaváděli do systému Centra provázení pro rodiny s těžce nemocnými dětmi, trvalo to osm let. Stejně tak nově vzniklá Centra komplexní péče pro rodiny dětí s vážným zdravotním omezením byla ukotvena v systému po téměř 10 letech. V tuto chvíli je důležité soustředit se na přítomnost, co nejvíce otevírat téma včasné detekce ve zdravotnických zařízeních, mluvit o důležitosti včasné péče, setkávat se se zdravotně sociálními pracovníky v nemocnicích, sdílet jejich zkušenosti, šířit příklady dobré praxe, dostávat povědomí o existenci a výstupech projektu do dalších nemocnic napříč Českou republikou.

Rozhovor vedla Vlasta Kratochvílová Holéciová, Foto: Nadace Sirius, Canva