„Už od roku 2010 jsem upozorňovala na to, že je potřeba věnovat duševnímu zdraví dětí a dospívajících pozornost, že se jedná o mezioborovou záležitost. Cílila jsem na oblast programů všeobecné primární prevence,“ říká v druhé části rozhovoru Alena Vrbová z plzeňské poradny Duševní servis. Ta se zaměřuje na pomoc dětem a dospívajícím s psychickými obtížemi nebo duševním onemocněním. Jak problémy se u dětí a dospívajících dostávají do popředí? Kde jsou hlavní příčiny těchto obtíží? Nejen to najdete v rozhovoru.

Ve školním prostředí, v poradenských a sociálních službách zaměřených na podporu dospívajících, jejich rodin a pedagogů se pohybujete mnoho let. Jak vnímáte současnou situaci v oboru a celkově klima, ve kterém se nacházíme? 

Tak to je velmi těžká otázka. Dalo by se na ní odpovídat hned z několika úhlů pohledu. Navíc – současná situace a její vnímání nás vlastně vedlo k založení poradny. “Nebavilo” nás krčit rameny či reagovat větami typu: “No jo, ale dětští psychiatři nejsou, budete čekat x měsíců a dostatek dětských psychologů taky jen tak mít nebudeme…“

Víme ale, že v oblasti podpory dětí a dospívajících může udělat něco každý z nás. Ať už jsme rodičem, učitelem, pracovníkem nízkoprahového klubu či vedoucím dobrovolných hasičů. Myslím teď zejména na děti, které mají skutečně „jen” psychické obtíže. Pokud si jich všimneme na samém začátku, společně s dítětem je pojmenujeme a dále s nimi v jeho běžném prostředí ”pracujeme”, nemusí se takové dítě do rukou dětského psychiatra vůbec dostat.

Stále mám na mysli informaci, která padla na regionálním setkání v Plzni v rámci reformy psychiatrické péče k dětské a dorostové psychiatrii. Bylo jaro 2019 a již tenkrát dětští psychiatři uváděli, že zhruba ⅓ dětských pacientů k nim zkrátka nepatří. Jinými slovy – “zbytečně” zabírají místo těm, u nichž je návštěva psychiatra nezbytná.

Již tenkrát mě napadla myšlenka na existenci “specialisty na duševní zdraví”, kterého by měla mít každá škola a možná i firma. S postupem času si říkám, když sleduji všechno to dění kolem nás, že možná nejlepší cestou by bylo, kdyby se takovým specialistou stal každý sám pro sebe a také kdyby mohl a uměl být podporou pro své nejbližší okolí.

Samozřejmě, že fakta a čísla vyskakující na nás čím dál častěji a jaksi viditelněji z médií nenechávají v klidu snad nikoho. Vzniká spousta iniciativ i programů cílených na duševní zdraví i těch nejmenších. Říkám si – konečně. Ale za jakou cenu? Neodpustím si tady totiž návrat do minulosti – do doby předcovidové, do doby, kdy se nás nedotýkala tak moc zblízka žádná válka tak, jak je tomu teď s tou na Ukrajině.

Osobně jsem už od roku 2010 upozorňovala na to, že je potřeba věnovat duševnímu zdraví dětí a dospívajících zvýšenou pozornost, že se jedná o mezioborovou záležitost. Svoji energii jsem cílila především na oblast programů všeobecné primární prevence, které máme v ČR pěkně systémově řešeny. Ale – téma duševního zdraví nikde. Přesto i tenkrát psychické obtíže existovaly a byly pro dané děti skutečným problémem. Pro odbornou společnost nikoli? Toto změnil covid. Bohužel a zároveň díkybohu…

Stále a pořád se mi potvrzuje, že primární prevence zkracuje cestu k zotavení nám všem.

„Doba je rychlá. Než se stihneme vypořádat s jednou náročnou situací, je tu další (např. covid – válka) a současně s tím přicházejí běžné životní události, včetně těch náročných, smutných, někdy i tragických,“ vysvětluje Alena Vrbová. 

A mohla byste stručně popsat, jaké problémy se u mladších dětí dostávají do popředí?

V mnoha případech se setkáváme s dětmi, které přicházejí s úzkostmi. S tím se pojí také potíže s “bytím” v kolektivu, zkušenosti se šikanou a to, že jim chybí “alespoň jeden nejlepší kamarád”. Tyto děti často také obtížně zvládají hluk, který zažívají ve třídách a školách o přestávkách.

Nezřídka se objevuje sebeubližování si, poruchy příjmu potravy, přemýšlení o tom, proč a zda mám být na světě a velkým tématem u dětí od těch nejmenších pro ty na prahu dospělosti je osamělost.

Kde vidíte hlavní příčiny těchto duševních obtíží?

Další z těžkých otázek. Příčin může být mnoho. Dovolím si subjektivně jmenovat jen některé. Děti mají neomezený přístup k informacím, v podstatě je mají neustále na dosah. Přijímají je, často z mnoha odlišných úhlů pohledu, a musejí se v nich zorientovat. Bývají na to samy.

Rodiče jsou zatížení prací, ale také třeba logistikou dopravy dětí ze a do škol či na jejich zájmové aktivity. Sami pak mají málo času na sebe, sebepéči, ale i na společné chvíle s rodinou.

Doba je rychlá. Než se stihneme vypořádat s jednou náročnou situací, je tu další (např. covid – válka) a současně s tím samozřejmě přicházejí běžné životní události, včetně těch náročných, smutných, někdy i tragických.

Jednoduché není ani rozhodování – výběr z nepřeberného množství aktivit, možností,… Zažíváte někdy bezmoc před plným regálem jogurtů? Který si jen vybrat?

Rozhodně! Naštěstí na to všechno nejste sami. Jak se vám daří spolupráce s institucemi a organizacemi na Plzeňsku?

Bez spolupráce si naši činnost neumíme představit. Více jak v polovině případů přicházíme do komunikace s pedagogy a tedy potažmo školou dítěte. To je naše parketa, kdy tyto dva subjekty – školu a rodinu – propojujeme ve prospěch dítěte, které za námi se svými obtížemi přichází.

Dalšími hlavními partnery jsou pedagogicko psychologické poradny – ty máme v Plzni dvě, křesťanskou a státní. Pod tu státní spadají i regiony (dříve okresy) v okolí Plzně.

Do pracovního kontaktu běžně přicházíme s pediatry a dětskými psychiatry, psychoterapeuty, dětskými psychology, preventisty z NNO (např. Preventivním centrem CPPT, o.p.s.), pracovníky OSPOD, kolegy sociálními pracovníky z celého spektra sociálních služeb (např. nízkoprahových klubů, institucí podporující pěstouny apod.), organizací jako jsou např. Středisko výchovné péče, Krajské centrum vzdělávání a jazyková škola Plzeň, Člověk v tísni, Ponton, Tady a teď nebo Ledovec a další. Nejspíš jsem na někoho zapomněla.

Čerstvě jsme navázali spolupráci se Spolkem Neslyšících Plzeň. S některými zástupci těchto institucí se také potkáváme zhruba jedenkrát za dva měsíce v rámci pracovních setkání – tzv. kulatých stolů, kde se společně zastavujeme nad současným stavem péče o děti a dospívající v našem regionu a hledáme možnosti spolupráce.

A co vám vaši práci kazí? 

Na to je jednoduchá odpověď. Finance a systém.

Povězte, s jakými výzvami vstupujete do roku 2024?

Vydržet. Překlenout toto náročné období nastavování a zavádění nové služby. Oslavit 1. narozeniny a obdarovat se možnostmi pokračovat v naší činnosti. Udržet naše kolegy spokojené a motivované pracovat ve prospěch dětí a jejich rodin, o kterých je tu řeč. Posílit současný malý tým tak, abychom mohli plnit naše plány a vize co nejlépe, a také se zachováním hodnot a vztahů, které jsou (nejen) v oblasti péče o duševní zdraví tak zásadní.

Ve zkratce o Duševním servisu

  • Duševní Servis je poradna pro duševní zdraví, která poskytuje podporu dětem a dospívajícím s psychickými obtížemi nebo duševním onemocněním.
  • Činí tak skrze podporu a poradenství poskytované rodičům a pedagogům nebo dalším blízkým a osobám, které jsou s dítětem v častém kontaktu, např. pedagogové volného času, sociální pracovníci, pediatři.
  • Působí na Plzeňsku a je členem Platformy pro včasnou péči.

Rozhovor vedla Vlasta Holéciová, foto: Alžběta Huclová a unsplash.com