Psychické zdraví dětí v Česku se zhoršuje. Ukazují to data Národního duševního ústavu. Hovořili jsme proto s Alenou Vrbovou z plzeňské poradny Duševní servis, která se zaměřuje na pomoc dětem a dospívajícím s psychickými obtížemi nebo duševním onemocněním. Činí tak skrze podporu a poradenství poskytované rodičům a pedagogům nebo dalším blízkým osobám. Jak konkrétně v této nedávno vzniklé plzeňské organizaci pracují? A jak se daří propojovat rodiče a školy? Nejen to, čtěte v rozhovoru.
Nově jste členy Platformy pro včasnou péči. Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodli pro členství v Platformě?
Líbí se nám, že činností Platformy je propojování zástupců organizací zaměřujících se na různé oblasti. Naše zkušenosti nám opakovaně ukazují, že včasná péče, a nejen ta v oblasti duševního zdraví, potřebuje efektivní spolupráci všech zainteresovaných stran kolem dítěte.
Od členství si slibujeme podporu ve směřování právě k prohlubování této spolupráce napříč organizacemi, a to nejen v našem regionu. Jinými slovy: vnímáme potřebu systematické změny ve včasné péči i na poli duševního zdraví, a na to nemůžeme být sami.
„Prostřednictvím včasné intervence chceme minimalizovat eskalaci psychických obtíží a snížit nadbytečné opuštění vzdělávacího systému,“ říká Alena Vrbová.
V oblasti duševního zdraví poskytujete podporu a poradenství nejen rodinám, ale i školám a pedagogům. Můžete popsat, co všechno nabízíte?
Duševní servis je poradnou, která cílí na podporu dětí a dospívajících s psychickými obtížemi nebo duševním onemocněním. Říkáme, že tak činíme zejména skrze podporu a poradenství poskytované rodičům, pedagogům a dalším osobám v nejbližším okolí těchto dětí a dospívajících.
Prostřednictvím včasné intervence chceme minimalizovat eskalaci psychických obtíží, zabránit chronifikaci duševních onemocnění a zároveň minimalizovat nadbytečné opuštění vzdělávacího systému z důvodu psychických obtíží či neopodstatněné přecházení dětí a dospívajících ze školy na školu. Proto se vedle individuálního poradenství a podpory zaměřujeme také na podporu a edukaci pedagogů a propojování a vzdělávání aktérů tzv. podpůrné sítě dítěte.
Jak konkrétně pomáháte rodičům a pedagogům?
Rodiče dítěte u nás často nacházejí podporu v orientaci v pedopsychiatrických či dalších odborných službách, naše poradna je pro ně bezpečným místem pro sdílení náročné životní situace. Využívají naší podpory při komunikaci s pedagogy ve škole, například při nastavování individuálního plánu dítěte.
Co se týče podpory pedagogů ve školním prostředí, tak i ta často spočívá v edukaci v oblasti psychických obtíží, psychické krize a duševního onemocnění, dále pak v podpoře vedení podpůrného rozhovoru s dětmi. Další z oblastí podpory pedagogů je vstupování do komunikace s rodiči. Snažíme se tady být prostředníkem, který drží společný cíl – podporu daného dítěte.
Můžeme do škol i rodin nabídnout mediaci. Je nezbytné, aby byla rodina a škola partnery. Zároveň jsme těmi, kdo se zajímá také o podporu samotného pedagoga. I tady platí, stejně jako u rodičů, že pohoda dospělého je protektivním faktorem duševního zdraví dítěte.
Právě pedagogové jsou ti, kteří by si měli všimnout, že se něco děje.
Je to tak, pokud si všimnou, ne vždycky se však cítí kompetentní s dítětem o jeho obtížích promluvit. Mívají obavy, často také nevědí, kde hledat odbornou pomoc, nenapadá je, že na “to” ve škole nemusí být sami – mohou využít jak někoho z kolegů tak se mohou obrátit na školské poradenské pracoviště.
Přibývají školy, kde taková pracoviště skutečně velmi dobře fungují – poskytují podporu nejen dětem, ale i pedagogům. Všímáme si, že efektivnímu fungování školního poradenského pracoviště významně pomáhá podpora vedení školy.
Moc rádi pomáháme tuto dobrou praxi šířit do dalších škol, třeba i tím, že přizýváme zástupce z řad učitelů a ředitelů k naším pracovním setkáním – regionálním kulatým stolům, kde věnujeme prostor současnému stavu péče o děti s psychickými obtížemi nebo duševním onemocněním.
Rodiče a školy se snažíte propojovat. Jak se vám to daří?
Pochopení vzájemných potřeb, možností i limitů na obou stranách je běh na dlouhou trať. Ale máme i dobré zkušenosti. Osvědčuje se nám nastavovat “jinak” předání dětí do odborné péče. Snažíme se, pokud dítě s rodiči odkazujeme například k dětskému psychologovi, aby se první kontakt s ním uskutečnil společně. Během našich setkání s dítětem a jeho rodiči, a často také s třídní učitelkou, zmapujeme potřeby jednotlivých stran a naplánujeme si “úkoly” a většinou nějaké dílčí cíle.
Myslíme si, že ty by měl psycholog znát již při prvním kontaktu s dítětem a rodiči, aby mohli na „zakázce“ dál společně pracovat hned od prvního setkání. Taková setkání se nám daří domlouvat i v prostředí on-line – k seznámení a vzájemnému sdílení očekávání a nastavení společného cíle pak obvykle postačí dvě – tři desítky minut.
Tato setkání jsou “nízkoprahová”, a to z hlediska času i finančních nákladů, např. na cestování, i pro rodiny ze vzdálenějších míst regionu. Zároveň je takováto konzultace časově akceptovatelná i pro odborníka – psychologa, jehož ke spolupráci k podpoře dítěte zveme.
V poslední době čím dál častěji pracujete i s mladšími dětmi. Jaké je přesně jejich věkové rozpětí?
Ano, je to tak. Jsou to děti, které k nám nejčastěji přivádí rodiče, kteří jsou v rozvodové či rozchodové situaci. V tom lepším případě se jedná vlastně o prevenci z jejich strany. Ač s dítětem otevřeně hovoří, ujišťují jej, že nejsou důvodem rozchodu, že jej oba nadále mají rádi, vědí, že jim jako rodičům je někdy obtížné povědět všechno, co dítě trápí. Pozorují změny v jeho chování, které ale bohužel k rozvodové situaci patří.
Mluvím teď o dětech od zhruba šesti do deseti let. Samozřejmě se to dotýká i jejich mladších a starších sourozenců až do období mladé dospělosti.
Výjimečně se na nás obracejí i maminky dětí mladších. Tady však poskytujeme podporu rodiči. Děti, pokud je to třeba, směřujeme do rukou dětského psychologa.
A co to pro vás ve vaší práci a přístupu znamená?
Určitě se nám potvrzuje myšlenka, že podpořit dítě můžeme vždy alespoň skrze podporu a poradenství poskytované jeho rodičům, případně dalším osobám v jeho nejbližším okolí. Těmi jsou často právě také učitelé.
Pro nás to pak znamená velkou potřebu vzdělávání se a také mnohem širší záběr v síťování odborných služeb pro ty nejmenší. Totiž – když jsme poradnu zakládali, chystali jsme se na starší věkovou cílovou skupinu – zhruba děti od 12 let. Nechceme se však věkem dětí limitovat, a to z důvodu již zmíněné potřebnosti podpory rodičů.
- Duševní Servis je poradna pro duševní zdraví, která poskytuje podporu dětem a dospívajícím s psychickými obtížemi nebo duševním onemocněním.
- Činí tak skrze podporu a poradenství poskytované rodičům a pedagogům nebo dalším blízkým a osobám, které jsou s dítětem v častém kontaktu, např. pedagogové volného času, sociální pracovníci, pediatři.
- Působí na Plzeňsku a je členem Platformy pro včasnou péči.
Jaké problémy v oblasti duševního zdraví dětí se dostávají do popředí? Co je jejich příčinou? Již brzy v druhé části rozhovoru s Alenou Vrbovou.
Rozhovor vedla Vlasta Holéciová, foto: archiv Duševního servisu a unsplash.com
