Částečně působí jako case managerka několika rodin na sídlišti Chanov. Vedle toho jako soudní sociální pracovnice Okresního soudu v Mostě. Příběhy ohrožených dětí tak vidí ze dvou úhlů pohledu. V pozici case managerky se snaží problémy odhalit včas. V případě soudní sociální práce se zabývá důsledky neřešených problémů. V seriálu hrdinek včasné péče tentokrát představujeme Annu Bekovou, projektovou a právní expertku organizace SOFA a nově také členku Rady Platformy pro včasnou péči. 

Aničko, co pro tebe znamená včasná péče?

Včasná péče je pro mě otevření možností ke zdravému vývoji, spokojenému a plnohodnotnému životu všech dětí bez ohledu na to, z jakého prostředí pocházejí. Včasnou péči vnímám také jako prostředek k maximálnímu využití potenciálu dětí z nepodnětného nebo sociálně znevýhodněného prostředí.

Co je náplní tvojí práce v SOFA (dříve ČOSIV)?

Jsem zapojená do projektu Signály, který cílí na včasnou identifikaci ohroženého dítěte a tvorbu funkční mezioborové spolupráce. Účastním se školení pro odborníky i veřejnost, spolu s kolegy šíříme dobrou praxi a snažíme se zapojeným jednotlivcům i organizacím ukazovat nové cesty, jak pracovat s dětmi, které si prošly nebo procházejí těžkými situacemi nejen ve svých rodinách. Jako facilitátoři vedeme případová setkání ve školách, snažíme se zasahovat včas a povzbuzovat i ostatní, aby se nebáli činit preventivní a včasné kroky v podpoře dětí.

A zároveň v současné době nejvíce času věnuji case managementu – ať v roli praktika při intenzivním provázení pěti rodin z mosteckého sídliště v Chanově, tak při tvorbě metodiky, která by měla odrážet zkušenosti nabyté během pilotního programu a následně zprostředkovat poznatky dalším odvážným, kteří se do case managementu pustí.

Projekt ještě není u konce, ale už teď vidíme, že rodiny ve spolupráci s námi rostou a jejich dětem se daří lépe.

Jsi také sociální pracovnicí Okresního soudu v Mostě. Z pozice této profese vidíš příběhy dětí z opačné strany mince. Jak to vnímáš?

V tuto chvíli již vím, že pozici soudního sociálního pracovníka budu ke konci dubna opouštět. Na jednu stranu mi je to moc líto, protože jsem na Okresním soudě poznala kolegy, kteří mne profesně i lidsky obohatili a spolupráce s nimi byla příjemná a tvůrčí. Na druhou stranu jsem si vyhodnotila, že z pozice řadového sociálního pracovníka nemám reálnou šanci učinit jakýkoliv posun v systému podpory rodin a péče o ohrožené děti, který dlouhodobě nereflektuje potřeby společnosti.

Proto jsem se rozhodla zaměřit více na činnost v SOFA, kde z nadšení všech zúčastněných, a hlavně výsledků činnosti organizace vnímám, že právě tudy vede moje profesní cesta.

Chceš se tedy spíš zaměřit na včasnou identifikaci problému než na „hašení požáru“. Je to tak? 

Ano, soudní sociální práce je stále v plenkách a jsem ráda za příležitost, kterou jsem v rámci projektu Justiční akademie dostala a doufám, že alespoň některé soudce jsem přiměla k tomu, aby o svých případech přemýšleli v širších souvislostech. Aby pátrali, byli zvědaví, kladli správné otázky a vnímali dítě, o kterém rozhodují, nejen jako objekt, ale jako člověka, kterému rozsudkem mohou nenávratně změnit celý život.

Právě skutečnost, že děti, se kterými se setkávám v rámci soudní sociální práce, byly systémem detekovány pozdě a s rodinou nebylo roky systematicky pracováno, vede k tomu, že jsou často z rodin odebírány, protože už zkrátka neexistuje jiné systémové řešení k zajištění jejich bezpečí a relativně zdárného dalšího vývoje. Frustrace pocházející z těchto případů přispěla k tomu, že jsem se rozhodla své úsilí zaměřit právě na podporu prevence, včasného záchytu a včasné péče obecně.

Je obrovský rozdíl, když se s rodinou začne pracovat v začátcích potíží, kdy maminka „jen“ neví, že si má s miminkem povídat, hrát si s ním a že pro jeho správný vývoj nestačí jen nemít hlad a mít kde spát. V takových případech stačí jemně naťuknout, ukázat, provázet. Ale v situaci, kdy je v rodině dětí osm, ve věkovém rozmezí od kojenců k téměř dospělým lidem, řeší se záškoláctví, násilná trestná činnost, závislosti a krádeže, je velice těžké nabídnout rodině funkční řešení.

A dokážeš shrnout nejčastější problémy, které s rodinami a dětmi v současné době řešíš?

Napříč všemi tématy je to motivace rodičů, kdy je velice důležité jim srozumitelně vysvětlit, v čem jim a jejich dětem může pomoci spolupráce a realizace naplánovaných kroků. Právě touha rodičů vylepšit svou situaci je klíčem k úspěchu a pozitivnímu posunu.

Setkáváme se s komplikacemi na úřadech, přeplněnými ordinacemi pediatrů a jiných lékařů, kteří nepřijímají nové pacienty, nesnadnou spoluprací s některými školkami a školami, nedostatečnými kapacitami sociálně aktivizačních služeb a v poslední době i čím dál těžce zvládnutelnou finanční situací rodin v souvislosti s vysokou inflací.

Co ti naopak dělá radost? Kde vidíš úspěchy?

Vždy mě potěší, když vidím i drobné pokroky rodiny, které se projeví v chování a celkovém prospívání dětí. Když se posiluje vztah mezi rodičem a dítětem a já si můžu říct, že jsem k takovému zlepšení aspoň trochu přispěla, že bez naší podpory by se třeba takový „zázrak“ nestal.

Svoje zkušenosti ses rozhodla šířit dál, a proto jsi se stala členkou odborné rady Platformy pro včasnou péči. Co bys chtěla do Platformy přenést ze své dosavadní práce a profese?

Líbilo by se mi, kdyby se podařila najít shoda na tom, jaké jsou znaky ohroženého dítěte a jaké mechanismy lze využít pro jeho včasný záchyt a podporu. A také aby každý ze zapojených odborníků znal svoje kompetence a nebál se je využít právě pro dobro dětí, i když tím mnohdy vystupuje ze své komfortní zóny. Soubor takových dokumentů jsme v rámci projektu Signály vytvořili: je jím karta KID a s ní spojené metodické materiály.

Čemu se chceš v Platformě věnovat?

Velkým tématem je pro mě identifikace ohrožených dětí, protože jen tím, že se s nimi a jejich rodinami začne pracovat včas, můžeme maximalizovat šanci na kvalitní život v dospělosti. Jako důležitou vnímám i tvorbu a podporu funkční mezioborové spolupráce, ve které mají aktéři činní v sociální oblasti dosud rezervy.

Nicméně se ukazuje, že po vzájemném sdílení a následném rozdělení zodpovědnosti a úkolů je mezi pracovníky velká poptávka. Proto bych v rámci Platformy vznik takových vztahů chtěla podporovat i díky zkušenosti s budováním mezioborové spolupráce v Mostě.

Když se podíváš do budoucna, kde bys chtěla vidět Platformu za pět let?

Přeji si, aby se Platforma stala uznávanou a soudržnou organizací, která bude mít důležitý hlas v otázkách včasné péče. Podaří se jí prosadit, aby téma, které nese, společností rezonovalo do té míry, že i laická veřejnost bude vědět, co včasná péče obnáší, proč je důležitá a kde mohou ti, kteří ji potřebují, najít podporu.

Tři slova, která podle tebe vystihují Platformu pro včasnou péči?

Spolupráce, odbornost, podpora.