Už 15 let vede šternberskou neziskovou organizaci Ecce Homo, která 27 let pomáhá rodinám a dětem v regionu, kde je často nálada zakonzervovaná v minulosti, a který leží na rozhraní Nízkého Jeseníku a Hané. Především v obcích v horách je řada lokalit, kde vznikají sociální potíže už jen proto, že je odtamtud všude daleko. Přesto je Pavlína Kráčmarová optimistická a s nadšením vysvětluje, jak se jim daří ve včasné péči zjemňovat předsudky mezi majoritou a lidmi ze znevýhodněného prostředí. Nově je také Pavlína předsedkyní Platformy pro včasnou péči. V této pozici by ráda přispěla k tomu, že Platforma bude nositelem systémových změn. 

Pavlíno, co pro tebe znamená včasná péče?

Včasná péče pro mě znamená to, že potíže nebo nepříznivou situaci rodiny a dítěte odhalíme dřív, než nastoupí do školy. Bohužel často se setkáváme s tím, že se řeší nesnáze rodin nesystematicky, jednorázově a mnohdy pozdě.

Jsi ředitelkou organizace Ecce Homo. Kdo se u vás věnuje včasné péči?

Tak trochu všichni, protože působíme ve Šternberku a okolí. Nicméně takový sociální inkubátor všech našich snah máme v Moravském Berouně. To je bezmála třítisícové městečko v Nízkém Jeseníku. Působíme tam už 15 let a už teď vidíme výsledky naší práce. V Moravském Berouně provozujeme dětskou skupinu, předškolní klub, komunitní centrum, na to navazuje doučovací klub a sociální služba. Jedná se o velké množství aktivit, které jsou zacílené na potřeby hned několika věkových kategorií: od nejmenších dětí po děti ve školním věku.

Kolik máte zaměstnanců?

V současné době je nás 30 zaměstnanců, ale v minulých letech nás bylo i 60. To bylo v dobách, kdy jsme realizovali projekty v rámci celého Olomouckého kraje. Ty se netýkaly jen včasné péče, ale například i zaměstnanosti. Aktuálně se víc soustředíme na rodiny s dětmi, na výchovu i vzdělávání.

Kdo jsou nejčastěji vaši klienti?

Každý náš projekt má svoji cílovou skupinu. V dětské skupině jsou děti od jednoho roku do čtyř let. Do předškolního klubu chodí děti, které se připravuji na povinný školní rok v mateřské škole. Našimi klientkami jsou také těhotné ženy, které pochází z nepodnětného prostředí. Primárně nám jde o péči o ty nejmenší, sekundárně o celé rodiny.

Nabízíte jak placené, tak neplacené služby. Do dětských skupin k vám chodí děti, které žijí v nepodnětném prostředí, ale i děti, které jsou z majority a žádný handicap nemají. Je to tak?

Ano, v Moravském Berouně je neplacená dětská skupina, která je pro všechny zdarma. Takže tam chodí děti ze znevýhodněného prostředí i děti z majority. Ve Šternberku jsou to například děti z pěstounské péče, dále i z doktorských rodin či děti uprchlíků, což je skvělé. Jednotlivé sociální skupiny se namíchají a vazby mezi dětmi se budují už od nejútlejšího věku. Současně s tím se setkávají i maminky a tátové, takže mizí stereotypy a předsudky.

Čím to je, že neválčíte s předsudky především mezi rodiči?

Tím, že se jsou malé děti již v dětské skupině, tak se i rodiče potkávají dříve než v mateřské škole. A tak dříve zjišťují, že není třeba mít předsudky. Děti původ rodin neřeší vůbec a rodiče tak vidí, že stereotypní názory nemusí být pravdivé.

Jak vůbec vnímáš atmosféru na Šternbersku z hlediska vztahů majority a Romů?

Atmosféra je u nás často zakonzervovaná v minulosti. Dřív u nás bylo hodně romského obyvatelstva. V Moravském Berouně je to znát dodnes, i když už tam tolik Romů není. Obyvatelé jsou více předpojatí. Ve Šternberku je navíc několik romských rodin, které se mezi sebou neshodnou. Je mezi nimi opravdu averze.

Nálada v Moravském Berouně i Šternberku bývá proměnlivá. A pro malé potyčky se pak vytrácí kus cesty, kterou romská komunita již ušla. Aktuálně máme v lokalitách i příznivé politické vedení, za což jsme moc rádi a doufáme, že se situace bude nadále zlepšovat.

A jak se vám daří spolupracovat s místními institucemi?

Velmi dobře. Ať už je to úřad práce nebo městské úřady. S místostarosty pro sociální služby máme dobré vztahy. U zastupitelstev je to trochu jiné, tam jsou lidé z různých odvětví, takže musíme více vysvětlovat přínosy naší práce. Ale díky tomu, že jsou naše služby komplexní – organizujeme i příměstské tábory, nebo rekvalifikační projekty, tak se dostáváme i k těmto lidem, a to nám otvírá možnost pro diskuzi nad projekty sociálního začleňování.

Jak vlastně spolek Ecce Homo vznikl?

Ecce Homo založili moji rodiče v roce 1996 jako občanské sdružení. Maminka se ve spolku angažuje dodnes. Původně jsme poskytovali služby pro zdravotně postižené osoby, protože moje maminka byla dříve vedoucí přímé péče v ústavu pro zdravotně postižené. Otec se zase soustředil na environmentální výchovu. Do dneška máme ve Šternberku naučné stezky, které jsme kdysi založili.

Postupem času se ke zdravotně postiženým přidaly i sociální služby a prorodinné aktivity. A i když jsem vždycky tvrdila, že to dělat nebudu, tak jsem se přihlásila na vysokou školu se sociálním zaměřením a později jsem převzala otěže. Rozšířili jsme služby a začali se věnovat i včasné péči a dalším oblastem.

Ve vaší práci jste úspěšní, na jaké překážky ale narážíte?

Je to fluktuace lidí a systém jednoletého financování v neziskovém sektoru. Na to si ale nechci stěžovat. S tím jsme do toho šli a musíme s tím dokázat pracovat, i když neradi. Dál mě trápí určitá roztříštěnost služeb. To bychom chtěli změnit v rámci Platformy pro včasnou péči, kde se angažuji. Naším cílem je vybudovat funkční systém.

Než přejdeme k tvému působení v Platformě, prozradíš mi ještě, jaká je vaše výzva v Ecce Homo pro tento rok?

Chceme být aktivnější v malých obcích. Máme pobočky ve Šternberku a v Moravském Berouně, ale v regionu je spousta dalších obcí, kde bychom mohli být potřební. Teď se chystáme na to, že naši terénní pracovníci budou jezdit do mateřských a základních škol, za starosty obcí, za pediatry, za místními spolky, tak abychom získali povědomí o tom, kde je potřeba naše podpora.

Do značné míry náladu v místních obcích určuje i poloha obcí. Nacházíme se ve zlomu Nízkého Jeseníku a Hané. Část ORP jsou obce v horách, kde zima bývá opravdu těžká. Různé potíže se tam objevují už jen kvůli tomu, že lidé bydlí daleko od Šternberka, od škol a institucí.

Svoje zkušenosti ses rozhodla šířit dál, a proto jsi se stala předsedkyní Platformy pro včasnou péči. Co bys chtěla do Platformy přenést ze své dosavadní práce a profese?

Přála bych si přenést naše lokální zkušenosti na celorepublikovou úroveň. Dokážeme pružně reagovat na potřeby dané lokality. Jsou situace, kdy nám zavolá učitel či úředník s nějakým sociálním problémem a my se za ním vydáme. Chtěla bych dobrou praxi sdílet dál a přenášet do dalších ORP. V přeneseném slova smyslu bych chtěla udělat z dobré praxe takovou sněhovou kouli, která se bude valit dál a dál.

Je také důležité si mezi sebou vyměňovat zkušenosti. Co neděláme my, mohou dělat dobře jiní. A v neposlední řadě je také nutné sdílet i špatnou praxi, poučit se z nezdarů. Obecně se tedy budu soustředit na regionální buňky a podporu členům. Ze své zkušenosti vím, že člověk se někdy cítí v našem oboru osamělý. Těch překážek je někdy nad hlavu. A na národní úrovni bych se ráda zaměřila i na pružnější finanční podporu projektům. Opravdu nemůžeme třeba rok čekat na peníze.

Co považuješ za svůj největší úspěch v oblasti včasné péče? Vzpomeneš si na nějaký příběh klienta?

Kdysi jsem byla asistentka pedagoga na základní škole a dodnes se s chlapci, kterým jsem dělala asistentku, potkávám. Vím, jaký mají životní příběh a jak na tom aktuálně jsou. A musím říct, že před patnácti lety by se mi ani nesnilo o tom, že by Rom od nás mohl dostat hypotéku. A i toto se dnes daří – mají vlastní bydlení. Ty děti jsou úspěšné.

Dalším příkladem je třeba i to, že dívky, které kdysi navštěvovaly naši sociální službu, dnes pracují v našem komunitním centru. To je prostě super! Po patnácti letech naší práce vidíme výsledky. To nám dává sílu a udržuje nás to v tom, že to, co děláme je správné.

Když se podíváš do budoucna, kde bys chtěla vidět Platformu za pět let?

Ráda bych viděla to, že Platforma bude nositelem systémových změn. Bude přinášet dobrou praxi a bude umět propojovat lokality. Chtěla bych také, aby organizace v Platformě dokázaly pružně reagovat na nové sociální jevy a situace, které se v konkrétních lokalitách objevují.

Jaká tři slova podle tebe vystihují Platformu pro včasnou péči?

Propojování, sounáležitost a kvalita.

Text: Vlasta Holéciová