Jak vypadá podpora malých dětí s autismem, ADHD, poruchami učení nebo nadáním v praxi? Sandra Lacinová, zakladatelka Via Connecta, v rozhovoru popisuje, proč je klíčové zachytit potřeby dítěte co nejdříve, co dnes rodinám v systému nejvíce chybí a proč se její organizace nově připojuje k Platformě pro včasnou péči.

Via Connecta pracuje s dětmi, u kterých se rozdíly v rozvoji projevují velmi brzy – a přesto jste dosud působili spíš mimo systém včasné péče jako takový. Proč jste se rozhodli pro vstup do Platformy? A co od členství očekáváte?

Via Connecta vznikla přirozeně z praxe a z potřeby rodin. Postupně jsme si ale začali uvědomovat, že pokud chceme skutečně měnit věci systémově a dostat podporu k dětem včas, nemůžeme stát mimo. Platformu vnímám jako prostor, kde se propojují organizace, které sdílí stejní cíl, – aby podpora přišla dřív, byla dostupná a dávala rodinám smysl.

Od členství očekávám hlavně sdílení zkušeností, inspiraci a společný hlas směrem k systému. Protože jednotlivci toho změní málo, ale společně můžeme posunout celý přístup k dětem a rodinám.

Za každou organizací stojí příběh. Jaký je ten váš – co vás přivedlo k práci s dětmi s autismem, ADHD nebo poruchami učení a jak Via Connecta vznikla?

Můj příběh je velmi osobní. Sama mám ADHD a vyrůstala jsem v době, kdy se o těchto věcech téměř nemluvilo. Děti, které nezapadaly, byly často „zlobivé“ nebo „jiné“ – bez pochopení toho, co se za tím skutečně skrývá.

Velkou roli v mém životě sehrála moje maminka. Díky ní jsem se postupně naučila fungovat, hledat si vlastní cesty a nevzdat to. Proto si plně uvědomuji, jak zásadní je mít vedle sebe někoho, kdo dítě chápe a podporuje.

Když se mi narodil nejstarší syn, začal jsem vnímat další rozměr. Je nadaný, velmi zvídavý, citlivý a zároveň jiný. A i když nadání může působit jako „výhoda“, v realitě s sebou nese řadu výzev, na které systém často není připravený.

A do toho přišel příběh mé sousedky Adély a jejího syna s autismem. Najednou jsem měla vedle sebe dvě různé reality – nadané dítě a dítě s autismem. A přesto jsem viděla, kolik toho mají společného. Rodiny, které hledají cestu, snaží se pochopit své dítě a často zůstávají na to samy.

Právě v tom momentu se to propojilo. Uvědomila jsem si, že nejde o jednotlivé diagnózy, ale o děti, které potřebují, aby jim někdo porozuměl včas a o rodiče, kteří potřebují podporu, ne posuzování.

Via Connecta vznikla z této potřeby. Vytvořit prostor, kde se propojují různé světy – odborný, rodinný i lidský. Místo, kde dítě není „problém“, ale příběh, který stojí za to pochopit.

To zní skvěle! Via Connecta toho dělá skutečně hodně – od vzdělávacích programů přes EEG Biofeedback až po cvičení s dětmi nebo spolupráci s firmami. Můžete nám přiblížit, co všechno vaše centrum nabízí především pro malé děti?

Pracujeme s dětmi i rodiči – podporujeme rozvoj komunikace, motoriky, pozornosti i regulaci emocí. Využíváme různé přístupy, například prvky senzorické integrace nebo EEG biofeedback. Velkou část naší práce tvoří také podpora rodičů – protože právě oni jsou pro dítě tím nejdůležitějším „terapeutem“ v každodenním životě.

Autismus, ADHD, poruchy učení, nadání – to je velmi různorodá skupina dětí. Co mají společného z pohledu včasné péče a včasného záchytu?

Na první pohled jsou tyto děti velmi různé. Ale mají jedno společné – jejich vývoj jde jinou cestou.

A právě v tom je klíč. Nejde o to, jestli jde o autismus, ADHD nebo nadání. Jde o to, že dítě potřebuje, aby jeho potřeby někdo včas pochopil a reagoval na ně.

Včasná péče není diagnóza. Je o vnímání signálů a o tom, že dítěti i rodičům pomůžeme dřív, než se obtíže začnou prohlubovat.

Jak poznáte, že k vám dítě přichází příliš pozdě? Jaké jsou důsledky, když se podpora opozdí třeba o dva tři roky?

Často to poznáme podle toho, že rodina je už vyčerpaná. Dítě má za sebou negativní zkušenosti – neúspěch ve školce, nepochopení, někdy i odmítnutí. To, co by šlo řešit přirozeně a jemně, se najednou řeší jako „problém“. A dítě si začíná vytvářet obraz o sobě – že něco nezvládá.

Když se podpora opozdí o dva nebo tři roky, často už nepracujeme jen na rozvoji dovedností, ale i na sebevědomí dítěte a vztazích v rodině.

Nabízíte podporu rodinám, ale spolupracuje i se školami. Jak vypadá ta spolupráce v praxi – a kde jsou největší mezery v připravenosti škol na děti s autismem nebo ADHD?

Spolupráce se školami je pro nás klíčová, protože dítě tráví velkou část dne právě tam. V praxi to znamená, že propojujeme rodiče, pedagogy a naše odborníky – sdílíme, co u dítěte funguje, pomáháme nastavovat konkrétní strategie a přenášíme podporu z rodiny do školního prostředí.

Velmi často jde o drobné změny – úprava režimu, jiný způsob zadávání úkolů nebo práce s přetížením dítěte.

Zároveň je potřeba říct, že je to hodně o lidech. Potkáváme pedagogy, kteří jsou otevření, hledají řešení a dělají maximum. A pak jsou situace, kdy je to pro ně velmi náročné – často jsou přetížení, vyčerpaní a nemají dostatek podpory ani vzdělání v oblasti neurovývojových odlišností. A někdy se setkáváme i určitou mírou neochoty nebo obav ke změně. Často to ale nevychází z nezájmu o dítěte, spíše z nejistoty, nedostatku času nebo zkušeností.

A to je podle mě jedna z největších mezer systému. Ne že by chyběla ochota obecně, ale chybí kapacita, systematická podpora a praktické nástroje, které by pedagogům pomohly zvládat tyto situace v běžné třídě.

Právě tam vidíme velký prostor pro spolupráci – ne hodnotit, ale podporovat. Protože když podpoříme pedagoga, pomůžeme tím i dítěti.

EEG Biofeedback je metoda, která zatím stojí trochu mimo hlavní proud – v čem vidíte její přínos pro děti v předškolním věku?

EEG Biofeedback vnímáme jako metodu, která má své pevné místo i v psychologii a práci s dospělými. U dětí dává velký smysl zejména proto, že pracuje s regulací – tedy se schopností zklidnit se, soustředit se a zvládat podněty. Principem je, že se mozek učí sám sebe regulovat na základě zpětné vazby. Dítě není pasivním příjemce, ale aktivně se učí, jak svůj stav ovlivňovat.

V praxi u dětí v předškolním věku vidíme například několik typických oblastí změny, a to jak zlepšení schopnosti soustředění a udržení pozornosti, větší klid a snížení impulzivity, lepší zvládání přechodů a změn, tak i zlepšení spánku a celkově lepší schopnost regulace emocí.

Velkou výhodou u menších dětí je, že probíhá formou hry. Dítě má pocit, že si hraje, a přitom si trénuje klíčové funkce mozku.

Prozradíte, jaké profese tvoří váš tým?

Multidisciplinární tým je pro nás základ, který chceme dál systematicky rozvíjet. V tuto chvíli ještě nejsme registrovanou sociální službou, ale už dnes stavíme tým tak, aby odpovídal zákonným požadavkům. Spolupracujeme s odborníky z různých oblastí – speciální pedagogové, psychology, sociální pracovníci nebo fyzioterapeuty.

Každý z nich přináší jiný pohled na dítě, ale společným cílem je vždy podpora jeho fungování v běžném životě.

Zároveň pracujeme velmi intenzivně s rodiči, protože právě oni jsou klíčoví pro každodenní rozvoj dítěte. Nejde nám jen o práci „v odborné místnosti“, ale o to, aby to, co dává smysl u nás, fungovalo i doma, ve školce nebo škole.

Do budoucna, v souvislosti s registrací sociálních služeb, chceme tým rozšířit o sociální pracovníky a pracovníky v sociálních službách, a ještě více posílit terénní práci s rodinami.

Věříme, že právě propojení různých profesí a pohledů je klíčem k tomu, aby podpora byla opravdu funkční a dlouhodobá.

Kde vidíte největší systémové mezery v podpoře dětí s neurorozvojovými odlišnostmi v České republice? A co brání tomu, aby podpora přišla dřív?

Největší mezera je v tom, že podpora přichází pozdě a je roztříštěná.

Rodiny často bloudí mezi službami, čekají na diagnózu a mezitím zůstávají samy. Chybí propojení mezi zdravotnictvím, školstvím a sociální oblastí.

A právě to je prostor, kde vidím obrovský potenciál změny.

Kdybyste mohla změnit jednu věc – v systému, v postojích lidí, nebo v dostupnosti služeb – co by to bylo?

Kdybych měla změnit jednu věc, byla by to dostupnost včasné podpory bez čekání na diagnózu. Rodina by neměla čekat měsíce nebo roky, aby dostala pomoc. Podpora by měla přijít ve chvíli, kdy se objeví první pochybnosti.

Ještě na závěr, prozraďte nám vaše plány pro rok 2026?

Rok 2026 je pro nás zásadní. Procházíme procesem registrace sociálních služeb – jak v rané péči, tak sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi.

Zároveň zakládáme zdravotnickou organizaci, protože v praxi vidíme, že rodiny potřebují propojení různých typů podpory. Nejen jednorázovou intervenci, ale kontinuální pomoc, která dává smysl v každodenním životě.

Našim cílem je vytvořit funkční model, kde se propojuje sociální služba, zdravotní péče a práce s rodinou tak, aby podpora nebyla roztříštěná, ale naopak navazující. Vedle toho chceme dál rozvíjet spolupráci se školami a posilovat terénní práci, protože právě tam vidíme největší dopad.

A možná úplně nejdůležitější je, že chceme, aby rodiny nemusely dlouho čekat a měly podporu ve chvíli, kdy jí skutečně potřebují.

Rozhovor vedla Vlasta Kratochvílová Holéciová, Foto: archiv Via Connecta