Centrum LOCIKA Petra Wünschová založila na základě svých dlouholetých zkušeností dětské terapeutky a arteterapeutky – s vizí měnit nejen životy jednotlivých dětí, ale i celý systém, který má děti chránit. Dnes LOCIKA patří mezi respektované organizace a nově se připojila k Platformě pro včasnou péči. V rozhovoru si povídáme o normě výchovy bez násilí, mezerách v ochraně dětí a také o tom, proč dětství nelze brát na lehkou váhu: „O dětech se sice rádo mluví, ale ve skutečnosti pro ně děláme velmi málo. A to je škoda.“
V Platformě pro včasnou péči sdílíme přesvědčení, že včasný zásah v případě ohrožení dítěte je klíčový. Z vašich zkušeností – jaký je rozdíl mezi dítětem, kterému se dostane pomoci včas, a tím, které musí na pomoc čekat měsíce nebo roky?
Rozdíl je zásadní. Jedno z našich hesel v LOCICE zní „včas a spolu“ – protože dobře víme, že čím dříve se dítěti zažívajícímu doma násilí dostane pomoci, tím větší je šance na uzdravení a běžný život.
Bohužel většina dětí se k pomoci nedostane vůbec, nebo až příliš pozdě. Rané dětství je přitom pro vývoj dítěte klíčové – je to období vysoké zranitelnosti, kdy může násilí zásadně ovlivnit nejen psychiku, ale i vývoj mozku. Pokud pomoc nepřijde včas, výrazně roste riziko potíží s koncentrací, seberegulací, učení, duševním zdravím i rizikovým chováním, ale i somatickými potížemi aktuálními i v dospělosti.
Stále přetrvává předsudek, že malé děti si nic nepamatují a pomoc nepotřebují. Ve skutečnosti se k nám pak dostávají děti ve věku, kdy, u nichž už je rozvinuté komplexní vývojové trauma, jehož léčba je časově i jinak náročná. Negativní zkušenosti z dětství se totiž zakoření v prožívání dítěte a stávají se součástí jeho identity a hluboce ovlivňují celý další život.
Od založení LOCIKY uplynulo deset let. Jak se proměnila vaše původní vize? A co pro vás při budování organizace znamenal tým lidí, se kterým jste pracovala?
Vize zůstala stejná: stále chceme, aby měly všechny děti v celé České republice právo na dětství bez násilí.
Za deset let existence Centra LOCIKA se ale výrazně proměnil způsob, jak tohoto cíle dosáhnout. Od původního konceptu rodinné terapeutické práce s celou rodinou jsme se posunuli ke komplexnímu systému na všech úrovních, založenému na úzké mezioborové spolupráci a zájmu dítěte. Ukázalo se totiž, že samotná terapie nestačí, pokud dítěti není zajištěno bezpečí, respekt a možnost aktivní participace – a to nejen na faktické, ale i emoční a systémové úrovni.
Během těchto deseti let se Centru LOCIKA podařilo mnoho: poskytnout pomoc více než 4600 dětem, proškolit přes 6000 odborníků ve školách, adaptovat zahraniční metodiky práce s dětskými oběťmi násilí a jedinečným způsobem začít měnit mind set společnosti a způsob, jak přemýšlíme o dětech a násilí.
To vše by nebylo možné bez skvělého týmu lidí, kteří se na tomto procesu podíleli – někteří s námi jsou od začátku, jiní tu byli jen krátce, ale všichni zanechali v LOCICE důležitou stopu. Díky nim je LOCIKA tím, čím je dnes.
Kdybyste měla vybrat jeden zásadní cíl, který je pro vás nejdůležitější, co by to bylo?
Aby každé dítě v České republice mělo garantované právo na dětství bez násilí. To znamená, že všichni víme, že násilí v blízkých vztazích není v pořádku a už vůbec ne ve vztahu k dětem. Násilí nikdy není vina dětí a pokud se v rodině děje, je pro všechny její členy po celé ČR dobře dostupná včasná mezioborově koordinovaná pomoc tak, aby děti nelitovaly, že si řekly o pomoc.
Proč je u nás tak těžké posunout normu k výchově bez násilí? Čím to je?
Důvodů je mnoho. Jedním z těch psychologických je obtížnost připustit si, že i naši vlastní rodiče — ti, kteří nás měli milovat a chránit — nám dokázali (byť často v dobré víře) ublížit. Měnit zakořeněné mezigenerační stereotypy ohledně násilí ve společnosti, včetně tělesných trestů, je velmi náročné. Nestačí pouze osvěta, prevence či terapie; je třeba, aby bylo žádoucí chování také společensky kodifikováno a posíleno systémově.
V české společnosti navíc přetrvává silná nedůvěra vůči jakýmkoli zásahům státu do soukromí rodiny, což je postoj zakořeněný už z dob komunismu.
Další překážkou je hluboce zakořeněné konzervativní přesvědčení, že autoritu lze budovat jen skrze sílu nebo násilí — že je nutné vzbuzovat strach, aby byl člověk respektován.
Velmi důležitou roli hraje i samotné postavení dětí ve společnosti. Často jsou vnímány jako rušivé, obtěžující svým chováním a chybí k nim laskavý, respektující přístup. Mnoho dospělých si navíc neví rady s náročnými výchovnými situacemi, což v kombinaci s obavami, „aby nám děti nepřerostly přes hlavu“, vede k používání tvrdých a autoritativních metod.
A co to vlastně vypovídá o naší společnosti, že nejčastěji trpí ti nejzranitelnější?
Je smutné, že pro nás stále není samozřejmé chránit ty nejzranitelnější a děti vystavené násilí v rodinách mezi ně bezpochyby patří. Přesto jsou stále přehlížené a jejich hlas zůstává často nevyslyšen. Mám pocit, že o dětech se sice velmi rádo a často mluví, ale ve skutečnosti pro ně děláme velmi málo. A to je škoda. Vždyť dávno víme, že dětství je klíčovou etapou nejen pro vývoj samotného dítěte, ale i pro naši společnou budoucnost. A způsob, jakým dnes děti vychováváme, zásadně ovlivní, v jakém světě budeme žít za dvacet let.
Jak rodičům vysvětlujete, že i zdánlivě nevinný fyzický trest může mít dopad?
Žádný fyzický trest není neškodný. I když nezanechá viditelné zranění, dítě zastraší, poníží a naruší důvěru mezi ním a rodičem. Učí dítě, že i ten, kdo ho má milovat a chránit, mu může ublížit. Dnes už existují neurovývojové studie, které dokazují, že mozek dítěte vystaveného fyzickým trestům – jako jsou facky či plácání – vykazuje podobné změny jako mozek dítěte, které bylo týráno. Navíc násilí je návykové. Není proto náhodou, že až dvě třetiny případů týrání dětí začínají právě „obyčejnou“ fackou.
Poslanci nedávno schválili zákaz fyzického trestání dětí, novela nyní míří do Senátu. Česko se tak zařadilo k dalším evropským zemím, které násilí při výchově berou jako nepřípustné. Jak to pomůže dětem?
Přijetí zákona vyšle jasný signál, že žádná forma násilí v blízkých vztazích – ani vůči dětem – není v pořádku a nikdy není vina dětí, že se staly jeho obětí. Zákon zároveň usnadní přístup k pomoci skutečně týraným dětem a motivuje rodiče ke zdravější, pozitivně zaměřené výchově. Jsem přesvědčená, že přijetí tohoto zákona je základním krokem ke snížení míry násilí ve společnosti. Navíc už dnes existují studie, které prokazují, že taková legislativní změna výrazně přispívá ke zlepšení duševního zdraví dětí a ke snížení počtu sebevražd mezi dospívajícími, zejména dívkami.
Kde vůbec vidíte největší trhliny v systému ochrany dětí?
Systém sociálně-právní ochrany dětí je v České republice nastaven velmi neefektivně. Je roztříštěný, nepředvídatelný a výrazně komplikuje mezioborovou spolupráci. Pomoc se tak k dětem zasaženým násilím často vůbec nedostane, přichází pozdě, nebo je poskytována způsobem, kdy často děti litují, že si o pomoc vůbec řekly.
Ani odborníkům se v systému nepracuje dobře. Chybí jim podpora, vzdělávání je na práci s ohroženými dětmi nedostatečně připraví, neexistují jasné metodiky pro řešení situací a chybí kvalitní data pro plánování služeb i vyhodnocování jejich účinnosti. Práce s ohroženými dětmi se tak stále více opírá o individuální postoje a osobní zkušenosti než o ověřené a jednotné odborné postupy.
Existuje zahraniční inspirace, kterou byste ráda přenesla k nám?
Velkou inspirací pro nás je model Barnahus – systém pomoci dětským obětem násilí, kde je podpora a ochrana poskytována citlivým, laskavým a přátelským způsobem. Klíčovým prvkem je úzká mezioborová spolupráce všech zapojených institucí, a to na jednom, pro dítě bezpečném místě.
Takových center už funguje po celé Evropě téměř padesát. V LOCICE se tímto přístupem řídíme v rámci našeho Dětského advokačního centra. Máme s tím velmi pozitivní zkušenosti, a právě proto děláme vše pro to, aby byl tento model pomoci brzy dostupný všem dětem v České republice.
Petro, práce s dětmi v ohrožení musí být emocionálně náročná. Jak se staráte o sebe, aby vám síly vydržely dlouhodobě?
Pro mě je klíčová práce v týmu, smysluplnost toho, co děláme, a skutečnost, že vidím konkrétní výsledky – jak u jednotlivých dětí, tak i na systémové úrovni. V osobní rovině mi velmi pomáhá můj obyčejný život mimo LOCIKU – radosti s blízkými, pohyb, umění.
A upřímně řečeno, náročné klientské příběhy profesně zvládáme dobře, tam máme profesní výbavu, výcviky, supervize, intervize, možnost kolegiálního debrifu atp. Co je pro mě však obtížnější, to jsou nefunkčnosti systému – situace, kdy věci nedávají smysl nebo selhávají opakovaně. Právě v takových chvílích mi pomáhá zaměřit se na snahu o systémové změny.
Jaký sen byste chtěla ještě naplnit?
Mým snem je, aby každé dítě v České republice mělo garantované právo na dětství bez násilí – a aby násilí ve společnosti postupně ubývalo.
- Pomáhá dětem a jejich rodinám žít život bez násilí. Poskytuje odbornou pomoc a podporu dětem, které zažívají násilí v rodině, a jejich blízkým.
- Nabízí právní informace a sociálně-právní ochranu, provozuje služby okamžité pomoci včetně specializovaného chatu, realizuje Dětské advokační centrum
- Nedávno Centrum LOCIKA oslavilo 10 let existence. Je členem Platformy pro včasnou péči.
Rozhovor vedla Vlasta Holéciová, Foto: Centrum LOCIKA, Růžena Palečková
