Nedávno jsme vám přinesli příběh Pavla, který pochází z vyloučené lokality Zárubek. Jeho cesta za vysněnou maturitou byla kvůli těžkým startovacím podmínkám zkouškou Pavlovy silné vůle. Jen díky touze být vzdělaný to ale dokázal. Jaké překážky musel překonat nám prozradil v rozhovoru. 

Pavle, můžeš se představit a co dnes děláš?

Jmenuji se Pavel Mišariko a je mi 29 let. Mám tři sourozence, dvě setry a jednoho bratra. Pocházím z ostravské vyloučené lokality Zárubek. Do MŠ jsem chodil do segregované školky, které byla součástí segregované ZŠ. Na ZŠ jsem nebyl moc dobrým žákem, co se týká prospěchu. Protože jsem chtěl být vždy u policie, vybral jsem si Střední odbornou školu Ochrany osob a majetku v Ostravě. Být policajtem byl můj sen už odmalička. Nyní už 10 let pracuji jako strážník Městské policie v Ostravě.

Chodil jsi do segregované mateřské školky, vzpomeneš si ještě na to, jaké to tam bylo?

Chodil jsem do MŠ, která spadala pod ZŠ Škrobálkova v Ostravě – Kunčičkách. Z té doby si toho moc nepamatuji. Jen možná to, že tam byla celkem striktní paní učitelka. I když byla přísná, měl jsem ji oblíbenou. Často jsme s ní zpívali, hráli na hudební nástroje. Skoro každý den jsme něco vyráběli.

Myslíš si, že pro tebe byla mateřská školka přínosem?

Rozhodně. Myslím si, že každé dítě by mělo chodit do MŠ. Je to dobrá příprava minimálně na první třídu na základní škole. Dítě si zvykne na nějaký režim, pořádně si ohmatá školní pomůcky, a hlavně se naučí s nimi pracovat.

Jak zpětně vidíš studium na základní škole?

Bohužel si myslím, že jsem neměl dobrou přípravu pro studium na střední škole. I když se nás učitelé na ZŠ snažili naučit co nejvíce, tak to pro mě nebylo dostačující. Co si vybavuji, tak angličtina byla mizerná. V českém jazyce jsem nikdy nechápal gramatiku a z diktátu jsem měl nejlepší známky čtyřky. I když nevím, jak se mi to podařilo, tak jsem měl na ZŠ vyznamenaní. V té době jsem to nijak neřešil, protože jsem nevěděl, co mě čeká. Bral jsem to jako úspěch mít vyznamenání. Myslím si, že jsem měl vyznamenání jen kvůli oblíbenosti u učitelů.

Přesto jsi se dostal na střední školu zakončenou maturitou. Jaké bylo tvoje středoškolské studium?

V prvním pololetí to bylo peklo. Před zahájením školy jsem čekal asi 40 minut před budovou a rozhodoval jsem se, jestli tam jít nebo ne. Měl jsem obavy z toho, jak to tam bude fungovat, jak mě přijmou spolužáci. Posléze jsem se odhodlal a šel jsem tam. Našel jsem si třídu, ve které jsem měl být a usadil se do lavice. Ve třídě bylo 33 spolužáků a já byl nervózní. Potom do třídy vstoupil učitel ve vestě, vypadal jako z westernu a představil se jako Václav Šaroch. Byl to náš třídní. Každý jsme se představili a řekli jsme, odkud pocházíme. U mě se pozastavil a vyptával se na další věci. Po úvodní hodině si mě k sobě zavolal a začal se mě vyptávat na další věci. Potom mi řekl, že pracoval mnoho let u Policie ČR, a že byl styčným důstojníkem pro národnostní menšiny. Taktéž, že byl velkou součásti projektu MV ČR „Společný svět“. Projekt Společný svět byl o prohloubení vztahu mezi orgány Policie ČR a Romy.

Co pro tebe bylo na střední škole nejtěžší?

V prvním pololetí studia jsem na tom byl kvůli mizerné přípravě ze základní školy opravdu špatně. Nestíhal jsem rozsah probíraných látek. Neměl jsem ani základy toho, co ostatní spolužáci. A hlavně, neuměl jsem se učit. Myslel jsem si, že propadnu. V průběhu celého studia jsme měli jako maturitní předmět Speciální tělesnou výchovu, kde jsem se učili Judo a Jiu-Jitsu spojené s policejní sebeobranou. Moje fyzická příprava byla katastrofální! Neuměl jsem udělat kotrmelec, natož hvězdu. Chtěl jsem studium ukončit. Ale spolužáci mi pomohli a přesvědčili mě, ať to ještě zkusím. Zapojil jsem se do sportovního klubu sebeobrany, kde jsem se učil gymnastiku. Trvalo mi tři měsíce, než jsem se naučil hvězdu. Když jsem v pololetí skládal zkoušku ze speciální tělesné výchovy, dostal jsem jedničku. Bylo vidět, že učitel, který byl reprezentantem ČR v Judu, byl rád, že jsem ve třídě. Gymnastika už pro mě nebyla tak těžká. I Jiu-Jitsu jsem už bral jako zábavu. Dokonce jsem se dostal na trénink s jedním z nejlepších bojovníků v Polsku. V prvním pololetí jsem dostal pochvalu třídního učitele, a to mě nakoplo bojovat dál. V dalším pololetí jsem si zařídil doučování z angličtiny, které jsem měl třikrát týdně. Ze začátku to pro mě bylo hodně těžké, neměl jsem skoro žádný osobní život. Ale díky tomu jsem došel až do maturitního ročníku a úspěšně absolvoval. V té době jsem se hlásil na VŠ do Opavy, kam mě ale nepřijali, protože jsem se soustředil víc na maturitu, než na příjímací řízení na VŠ.

Je něco, co bys změnil na vzdělávání u nás?

Změnil bych přístup učitelů na základní škole. Měli by být přísní, mít větší nároky na žáky. U segregovaných škol by měla být spolupráce s rodinami. Byl bych i proto, aby ze strany státních orgánu byly větší kontroly. Taky bych víc rozšířil alternativní způsob vzdělávání. Myslím si, že by výuka žáky víc bavila a měli by pak lepší vztah ke vzdělávání.

Kdo ti nejvíc pomohl na tvé cestě za vzděláním?

Spousta lidí. Pomohla mi rodina, bez ní bych nebyl na SŠ, dále třídní učitel na střední škole a spolužáci, se kterými se stýkám dodnes.

 

Autorka: Aneta Suchá, sociální pedagog předškolního klubu, Vzájemné soužití o.p.s., člen Platformy pro včasnou péči