Jednou z členských organizací Platformy pro včasnou péči je Tosara, která už od roku 2005 vytváří otevřené prostředí pro rozvoj, vzdělávání a volný čas dětí, mladých lidí a rodin, které žijí v sociálně nepříznivých podmínkách. Tosara působí na území Prahy a Slaného, kde se také dlouhodobě zapojuje do vytváření koncepcí sociální integrace a inkluze města. O tom, jak v Tosaře vnímají včasnou péči jsme mluvili s Janou Rejžkovou, ředitelkou Tosary a Emmou Vrbovou koordinátorkou a lektorkou předškolního klubu Tosary. 

Co pro vás v Tosaře znamená včasná péče? 

Včasnou péči vnímáme jako poskytnutí, co největší podpory potřebnému dítěti a jeho rodině, a to co nejdřív. Tak aby se jeho potíže spojené s rozvojem nebo vzděláváním, dané třeba těžkým sociálním prostředím, ve kterém žije, už dále neprohlubovaly. Vidíme, že čím dřív pomoc přijde, tím větší má dítě šanci na úspěšné zapojení do vzdělávacího systému i do života. Když se ale na dlouhodobé problémy v rodině narazí třeba až ve chvíli, kdy má dítě na základní škole velké absence a začne propadat, je už mnohem těžší situaci podchytit.

Důležité na včasné péči pro nás je, aby to nebyla jen Tosara, kdo se o dítě stará, ale aby naše služby byly součástí širšího spektra odborníků, jež budou mít konkrétní dítě na dosah a kteří mu budou moct koordinovaně pomoci. Takovou síť „včasné péče” ale často děti, se kterými pracujeme, kolem sebe nemají, a tak děláme, co můžeme, sami. Hodně se snažíme reagovat na individuální potřeby dítěte a tam, kde je to možné, právě přizvat ke spolupráci další partnery, vzdělávací instituce a další.

Jana Rejžková, ředitelka 

Kdo se v Tosaře na poskytování včasné péče podílí?

Jsou to především pracovníci naší dětské skupiny a část týmu programu doučování. Kromě nich se včasné péči věnuje i naše poradkyně pro rodiče.

V říjnu loňského roku jste v pražských Holešovicích otevřeli dětskou skupinu Tosárka. Jak se skupině daří? 

Máme velkou radost, že nám po zhruba půl roce provozu zbývá už jen jedno volné místo. A že se nám podařilo dosáhnout cíle, který jsme si dali na začátku, tedy mít polovinu míst zdarma pro sociálně znevýhodněné děti a polovinu nabízet komerčně pro děti z majority. Chceme tak vytvářet udržitelné inkluzivní prostředí, kde se od sebe děti učí navzájem. Tento koncept jsme si přinesli už z předchozího předškolního klubu ve Slaném a je skvělé, že se podařilo ho rozeběhnout i v Praze. Také jsme rádi, že se nám povedlo mít otevřeno od 8 do 15 hodin každý den, takže naše mámy mají možnost si najít práci třeba na poloviční úvazek.

Můžete uvést, kdo jsou nejčastěji vaši klienti? 

Bezplatně naší dětskou skupinu využívají hlavně děti z málo podnětného prostředí, které ještě nechodily do školky a potřebují individuální přístup a pomoc s osvojením základních návyků. Často zároveň nemají možnost navštěvovat školku z důvodu spádovosti nebo finanční nedostupnosti. Většina těchto dětí k nám dochází na doporučení OSPODu, část jsme oslovili prostřednictvím SAS Člověka v tísni – ten nám velmi pomohl s nakontaktováním rodin na úplném začátku po rozšíření služeb do Prahy. Obecně pracujeme s dětmi, které propadávají vzdělávacím systémem a někdy už i jinými podpůrnými službami, nejčastěji kvůli sociálně nepříznivému prostředí, v němž žijí.

Emma Vrbová (uprostřed)

Jakou formou nabízíte rodinám podporu? Zapojení do programu včasné péče? 

U nás se včasná péče týká především podpory dětí ve školkovém a raném školním věku. V současné době provozujeme dětskou skupinu Tosárka pro děti od 3 let a pro děti, které už nastoupily do školy, máme individuální a skupinové doučování.

Další službou včasné péče je také naše poradenství pro rodiče. To se zaměřuje na podporu a rozvoj rodičovských kompetencí hlavně v oblasti přípravy do školy, školní docházky, motivace dětí, vztahů dětí a rodičů, práv a povinností vzhledem ke vzdělávání dětí a podobně. Služba poradenství je hodně široká, zahrnuje třeba domácí doučování poradkyně s dítětem i rodičem, ale i třístranné schůzky ve formátu rodina-škola-Tosara, spolupráci s pedagogicko-psychologickými poradnami a další věci.

A jakým způsobem nenásilně rozvíjíte rodičovské kompetence?

Práce s rodiči je hodně individuální, ale základem je pro nás určitě vybudování vzájemné důvěry. Jsme zvyklí chodit hodně do terénu, být s lidmi v místě, kde bydlí, tam se vzájemné vztahy tvoří lépe než v kanceláři. Také se snažíme být vůči rodičům hodně nízkoprahoví, a především k nim přistupovat s respektem a zajímat se o ně, což je postoj, který ne všude zažívají.

Pracujeme s individuálním plánováním a s rodiči nastavujeme malé a krátkodobé cíle. V dětské skupince se třeba s rodičem zaměříme na trénink včasných příchodů nebo omlouvání. Pokud to jde, provázíme je pro ně obtížnými situacemi, např. domácí přípravou dítěte do školy, a dáváme tipy, jak je uchopit, jaké pomůcky z domácnosti například využít nebo co zkusit, když dítě ztrácí pozornost.

Někdy děláme tlumočníky mezi rodiči a školou a snažíme se, aby vzájemně pochopili svoje možnosti a požadavky, což někdy ke zlepšení situace stačí. Snažíme se rodičům dodat sebedůvěru v to, že někam mohou sami zajít, že se nemusí nechat odbýt. Je fajn, když se to pak povede.

Co považujete za váš největší úspěch v oblasti včasné péče? Můžete uvést konkrétní příklad z praxe? 

Za poslední dobu nás napadají asi dva příklady. V prvním se u rodiny, která se během prázdnin přestěhovala zpátky do města, podařilo podchytit přepis, respektive zápis dcery do první třídy, a to na školu, kterou si matka vybrala. Místní škola chtěla vzít situaci do svých rukou a dítě z „problémové“ rodiny nepřijmout. Odvolání prvotního nepřijetí jsme řešili i s právníky ombudsmana. Matka si ale nakonec s naší podporou dokázala sama obhájit, proč má na nástup do dané školy nárok a dívka tam byla přijata.

Další úspěch se týká kluka, který po čtyřech letech v našem předškolním klubu a jednom odkladu prožíval hodně náročnou adaptaci do první třídy. Kromě jiných komplikací, nebyla adaptace z našeho pohledu školou moc dobře zvládnutá. Nabídli jsme škole doprovody našich lektorek, uspořádali případové setkání, kde se dohodl další postup, přesto škola nakonec bez našeho vědomí chlapci udělila dodatečný odklad a ten tak neměl po zbytek školního roku kam docházet. Další září se nám podařilo zařídit nástup do jiné školy, kde je přístup k dítěti i rodině viditelně podpůrnější. Klučinovi se začalo lépe dařit, podařilo se nastavit třístrannou komunikaci zahrnující i naši poradkyni, a i když je situace střídavě dobrá a špatná, je znát společný zájem, z čehož máme velkou radost.

Jinak samozřejmě považujeme za úspěch i naši inkluzivní dětskou skupinu, kde sice ještě úplně nemůžeme vyhodnotit dopad, ale už teď vidíme, že smíšený kolektiv je prospěšný úplně všem, a máme i kladnou odezvu na tento koncept ze strany OSPOD a dalších aktérů.

Na jaké překážky ve vaší práci nejčastěji narážíte? Co by vám vaši práci usnadnilo? 

Když to vezmeme prakticky, narážíme často právě na nespolupracující systém, na nepropojenost neziskovek, měst a škol s dalšími subjekty, ale i nedostatečné zákony, což podporu dětí hodně stěžuje. Ve Slaném jsme vzhledem ke včasné péči řešili asi nejvíce spádovost, kdy skoro žádné z dětí, které chodily do naší předškolky, nemělo ve městě trvalý pobyt, a tedy ani nárok na místo ve školce. Do instituce se tak nedostaly ani děti v povinném předškolním ročníku, kterých vlastně nebylo za rok ani tak moc, ale místní školky je brát nechtěly, protože dle zákona nemusely. Děti pak vstupovaly do školy úplně nepřipravené na smíšený kolektiv. Z toho problému mimochodem právě vzešel nápad udělat si smíšenou školku přímo v Tosaře.

V pražské dětské skupině zase řešíme poměrně vysoký práh pro zapojení znevýhodněných dětí, který vyplývá ze zákonných požadavků pro dětské skupiny. Potíž je hlavně s prokazováním vazby na trh práce. Rodiče, často mámy, na kterých celá péče o rodinu stojí, si práci mohou skutečně začít hledat až ve chvíli, kdy mají dítě ve školce, a i tak jim to nějaký čas trvá. Ale tady už by bylo potřeba, aby práci měly nebo jí aktivně hledaly ve chvíli, kdy dítě do dětské skupiny vezmeme. Takže ti nejzranitelnější znovu ze systému vypadnou. A je to zatežující i pro nás.

Pořád se snažíme najít způsoby, jak tyto děti do vzdělávání zapojit, ale buďto se pod existující dotační tituly těžko vejdeme, anebo se jedná o jednoleté dotace, kde panuje velká nejistota, jestli a kdy peníze dostaneme. Nějaké zacílené a dlouhodobější financování a koordinovaný postup ministerstev školství a sociálních věcí by nám v tomto ohledu hodně pomohly.

V obecnější rovině pořád vnímáme ze strany institucí i odborné veřejnosti malou znalost prostředí, ve kterém znevýhodněné děti žijí a také ochotu podívat se na každé dítě jednotlivě. Situace je určitě lepší ve školách, kde mají aktivní sociální pedagogy, případně asistenty, kteří rozumí jak prostředí rodin, tak potřebám školy. To je určitě budoucí cesta nejen pro školy, ale i pro školky.

Co ve své práci vnímáte jako největší výzvu?

Pro nás je to komunikace se školami a dalšími institucemi i městem. Naším ideálem je koordinovaný přístup na lokální úrovni, kde všem půjde o maximální podporu dítěte dle jeho aktuálních možností. A kde budou aktéři chápat, že včasná podpora je do budoucna výhodná úplně pro všechny, i ekonomicky.

Ve Slaném k takové spolupráci stále hledáme cesty, každopádně věříme, že i s podporou Platformy pro včasnou péči v zádech a nástroji, které má k dispozici, by to mohlo být do budoucna snazší. Praha 7, kde teď také působíme, je v tomto ohledu naopak hodně inspirativní.

S jakými institucemi spolupracujete? Co vám tato spolupráce přináší? 

Hodně spolupracujeme se školami, kam chodí naši klienti, buď skrze zmíněné sociální pedagogy, nebo jednotlivé učitele a asistenty. Je pro nás, potažmo pro dítě velmi nápomocné, když se daří být s nimi v kontaktu pravidelně, nebo do něj zapojit i rodiče.

V Praze jsme nadšení ze síťování mezi službami, které iniciuje radnice naší městské části. Tam nám připadá, že jsou organizace na sebe skutečně schopné reagovat a že to není jen spolupráce na papíře. Máme radost i ze spolupráce s pedagogicko-psychologickou poradnou STEP, kde zkoušíme dát dohromady výstupy z různých diagnostických metod, za nás tedy dynamické diagnostiky, u konkrétních dětí a společně je poskytnout škole.