Už 19 let plzeňská organizace TADY A TEĎ realizuje podpůrné vzdělávací a aktivizační programy pro děti a jejich rodiny žijící v sociálně znevýhodněném prostředí. Postupem času se činnost TADY A TEĎ rozšířila i na včasnou péči. Nejenom o tom, jsme mluvili s vedoucím služeb a programů TADY A TEĎ, Jakubem Sachrem.

Jakube, co pro vás v TADY A TEĎ znamená včasná péče?

Významu včasné péče a intervence v předškolním věku jsme v posledních letech začali věnovat větší pozornost. Včasnou péči vnímáme jako nejefektivnější a nejužitečnější možnost, jak naší cílové skupině pomoci. I díky tomu, že vznikla Platforma pro včasnou péči, se tak celé téma dostalo do popředí priorit organizace. Donedávna jsme byli zaměření především na řešení už existujících problémů, které se daly trochu uhasit, ale dopad našich aktivit byl omezený. Děti byly na základní škole neúspěšné většinou již od první třídy. Vlivem zkušeností, jsme došli k tomu, že především včasná socializace v předškolním věku je opravdu nenahraditelná a má zásadní vliv nejen na úspěch dítěte ve vzdělávání.

Zmínil jsi Platformu pro včasnou péči, co pro vás vaše členství v ní znamená?

Těší nás, že jsme součástí větší skupiny odborníků, kteří se na tuto oblast zaměřují a díky Platformě si téma získává pozornost a nabývá na významu ve společnosti. Platforma nám nabízí možnosti sdílení know-how, příklady dobré praxe. Přínosem je pro nás i to, že nabízí grantové programy na podporu rozvoje služeb členů, které přímo reagují na jejich potřeby. Můžeme absolvovat stáže, realizovat školení nebo semináře. I díky Platformě jsme mohli rozšířit tým, který se cíleně věnuje včasné péči. V běžném provozu, kde máme opravdu hodně práce, nás to udržuje ve vědomí, že na to nejsme sami, máme s kým sdílet, co se daří i nedaří.

Kdo přesně se u vás včasné péči věnuje?

V současné době jsou to dvě pracovnice předškolního vzdělávání. Já se snažím jim poskytnout takové podmínky a zázemí pro to, aby mohly svoji práci dobře a efektivně vykonávat. Mají v péči rodiny, kde jsou děti v předškolním věku, přičemž neposkytují klasickou sociální práci v rámci Sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, ale zaměřují se primárně na včasnou péči. Realizují tzv. Tranzitní programy a mají podporu celého týmu, který následně komplexně pracuje s rodinou v rámci sociální služby.

A můžeš popsat, kdo jsou vaši klienti?

Obecně jsou naší cílovou skupinou rodiny s nezaopatřenými dětmi a mládeží, které žijí v sociálně znevýhodněném prostředí. Zcela konkrétně: žijí v bytové nouzi, rodiče mají základní vzdělání, mají často sami zkušenost s ústavní výchovou, jejich rodičovské kompetence mají limity. Víme, že sociálně nepříznivá situace dopadá významně na vzdělanostní kariéru dětí a vede spíše ke školní neúspěšnosti než úspěšnosti. My jsme vždy řešili především důsledek – školní neúspěch, ale postupem času jsme se přesunuli k příčinám.

Co se týká cílové skupiny ve vztahu k včasné péči, kromě toho, že sem patří děti v dané věkové kategorii, tak jsou to neúplné rodiny, matky samoživitelky, více početné rodiny, kde jsou starší sourozenci, kteří měli v předškolním věku nedostatečnou podporu. Ty rodiny si uvědomují, že předškolní péče je potřebná, ale neví často, jak to uchopit. Reprodukce neúspěchu ve vzdělávání a z toho vyplývající reprodukce chudoby z generace na generaci je v této naší cílové skupině stále zásadní. To, jestli a jak moc bude naše práce úspěšná, se ale ukáže až na další generaci.

Jakou formou nabízíte rodinám podporu?

Poslední tři roky se věnujeme rozvoji Tranzitních programů, které by měly podpořit rodinu v období, kdy dítě přechází z jednoho prostředí do druhého. Například když dítě přechází z mateřské do základní školy nebo na střední školu, a nakonec do dospělého života. Ve včasné péči se Tranzitní programy vztahují především k období, kdy děti poprvé nastupují do dětského kolektivu, např. do předškolního klubu nebo do mateřské školy.

Jak Tranzitní program vypadá v praxi?

Máme skupinku dětí, které se potkávají jednou týdně na čtyři hodiny. Důležité je, že se do skupiny zapojují i samotní rodiče. Mají společné aktivity, něco tvoří společně s dětmi, jezdíme na výlety. Vedle toho realizujeme i rodičovskou skupinu. To se zatím v praxi osvědčilo dobře. Když uděláte nějaký seminář nebo školení, má to omezený dopad. Zákonní zástupci si z toho odnesou jen málo.

Důležité je, aby si lidé zkušenosti vyměňovali mezi sebou a prostřednictvím společného zážitku. Výsledkem je to, že skupina funguje, rodiče do ní pravidelně dochází a jsou motivovaní k tomu, aby děti chodily do dětské skupiny. To všechno doplňuje terénní práce v rodinách, kde realizujeme přípravu na vstup do nového prostředí. Potřebujeme, aby byl rodič připravený na zápis, aby počítal s tím, že je třeba zajistit finance na školkovné, stravné a výbavu do školky. A pak je samozřejmě potřebné naše doprovázení v období adaptace po nástupu do nového prostředí.

Můžeš uvést nějaký konkrétní příklad, kdy včasná péče ovlivnila vývoj dítěte?

Pracujeme s rodinou čtyřletého chlapce, který má mnohem starší sourozence. Ti i matka prošli ústavní výchovou. Matka neměla štěstí na výběr partnera, setkala se opakovaně s domácím násilím. Ona i nejmladší syn na sebe byli velmi navázaní, navíc matka byla velmi úzkostná. Chlapec se nestýkal s jiným dětmi, měl omezené podněty. V rámci Tranzitních programů začal chodit do naší dětské skupinky. Byl tam s ostatními dětmi, zvykl si na řád, na další pečující osoby a zvykl si i na to, že tam není matka. Uvědomil si, že to zvládne a zvládla to i ona. Také přestal nosit pleny, protože viděl, že ostatní děti už je také nemají. Matka se mezitím účastnila rodičovské skupiny. Za naší podpory klientka syna přihlásila už jako 4letého do běžné mateřské školy v místě bydliště, kam nastoupil. Z naší strany tam byla podpora od začátku a hrála pozitivní roli v nastavení spolupráce s mateřskou školou.

A jak pracujete s rodiči? Jak se vám daří rozvíjet jejich rodičovské kompetence?

Vidíme, že individuální programy doma nemůžou stoprocentně fungovat. Pokud rodina žije na ubytovně, navíc s podstatně staršími sourozenci a rodina řeší, co bude k večeři, tak naprosto rozumím tomu, že maminky nevidí smysl v tom, že by měly rozvíjet jemnou motoriku malého dítěte. Nebo spíš, než nevidí smysl, tak na to prostě nemají kapacitu vedle všech existenčních problémů, které řeší každý den. Je to můj osobní názor, ale hraje roli i to, že naše pracovnice nejsou z komunity. Jsme nadšenci, kteří se snaží rodiny profesionálně podpořit, ale pořád jsme pro ně vnější prvek. Přestože jsou naše služby pro klientsky nastavené, cítíme, že klienti vnímají jakousi hierarchii, vztah pracovník-klient jako odborník-potřebný.

To se smazává v našich svépomocných skupinách, kde jsou kolegyně v pozici moderátorek. Drží program a interakce a zároveň se snaží s klienty v rámci dynamiky skupiny nenásilně probírat témata, která s nimi potřebují řešit.

S jakými bariérami se vaši klienti nejčastěji potýkají?

Většina bariér vychází z nepříznivé sociální a finanční situace. Pro naše rodiny se s nástupem do školky pojí pro ně velké výdaje, především jde o školkovné a stravné. Samotná počáteční investice je od tří do šesti tisíc korun. Snažíme se to řešit systémově a ve spolupráci s mateřskými školami. Ty se mohou zapojit do projektu pro zajištění stravného pro děti v mateřských nebo základních školách nebo v rámci dávky hmotné nouze Mimořádné okamžité pomoci (MOP) může úřad práce významně finančně přispět na nákup školních potřeb.

Bohužel plzeňský úřad práce nechce MOP příliš uznávat. Také stále vnímáme to, že školky nejsou příliš otevřené k přijímání dětí z cílové skupiny. Respektive standardně jsou otevřené přijetí dítěte, ale nečiní kroky podporující adaptaci dítěte, které přichází do mateřské školy z nepodnětného prostředí. Nedělají takové kroky, které by na začátku školního roku podpořily adekvátní docházku a zamezily situaci, kdy si dítě splní jen povinný předškolní rok, a to ještě v nultém ročníku. Mateřské školy řadu věcí tolerují, mají pochopení pro absence, ale z našeho pohledu nevyužívají možnosti sociální práce a větší provázanosti s neziskovým sektorem.

Snažíte se tedy školky nějak cíleně oslovovat, aby víc využily potenciál služeb, které jim můžete poskytnout?

Před třemi lety jsme spojili síly s organizací Ponton. Máme koneckonců nyní sídlo na stejné adrese a stejnou cílovou skupinu, takže se snažíme k celé věci přistupovat koordinovaně. Máme společný projekt, který je zaměřen na cílenou podporu mateřským školám. Snažíme se tak zajistit práci, kterou mateřské školy především z kapacitních důvodů nemohou zvládnout.

Jednou z aktivit projektu je pozice sociální pracovnice přímo pro mateřské školy. Pracujeme na tom, aby tuto sociální pracovnici školky samy oslovovaly a velmi by všem prospělo, kdyby mohla být přítomna ve školách a být součástí pedagogického týmu. Díky tomu by mohla včas identifikovat potencionálně ohrožené děti, což školky často nedokážou. Školky s námi více spolupracují díky naší možnosti působení v terénu, ale bohužel se potýkáme stále s tím, že se do prostředí školek nedostaneme. Nechtějí nás tam pustit, přitom příklady dobré praxi hovoří jasně.

V některých regionech se to daří a všichni jsou spokojení. Čím to je, že školky nejsou vstřícnější?

Ano. Tam, kde takovýto model funguje, tak to nezatěžuje ani školku, ani učitele a všichni jsou opravdu spokojenější. Proto jsme založili lokální platformu, která by měla tyto problémy pomoci řešit. Naším cílem je se víc přiblížit školkám, protože známe potřeby těch rodin. V rámci Plzně jsme vytvořili společně s ředitelkami spolupracujících mateřských škol návrhy opatření, která by mohla zlepšit předškolní péči potenciálně ohrožených dětí. Máme dva hlavní úkoly: jednak dostat specifickou školskou sociální práci do mateřských škol a druhým cílem je za podpory magistrátu a relevantních odborů zajistit větší spolupráci s úřadem práce při zajištění financí na úhradu nákladů spojených především se vstupem do mateřské školy. Posouváme se v řešení, ale i tak jsme v rozpacích.

Vlivem společenské situace se v mateřských školách řeší mnohem palčivější záležitosti. Nejdříve zde byly děti ve špatném psychickém stavu v důsledku uzávěry školství v době pandemie covidu, nyní děti ukrajinských rodičů a také je zde zhoršující se sociální situace v řadě rodin vlivem energetické chudoby apod. Asi proto se o to moc vedení mateřských škol nezajímá. Navíc hraje roli určitě i to, že problémy, se kterými se ve škole dítě potýká, nejsou často v mateřské škole jasně vidět, a tak palčivé a promění se ve školní neúspěch až na základní škole. A to už je často pozdě, zvláště když třeba takové dítě nechá škola propadnout hned v 1.třídě.

A jaké jsou vaše výzvy do budoucna?

Budu se opakovat, ale chceme přesvědčit mateřské školy, kam naše klientské děti dochází, že multidisciplinární přístup ještě před samotným nástupem dětí do škol je nutný a do budoucna nevyhnutelný. Mnohem víc zatěžující a nákladnější pro stát a celou společnost, a hlavně méně efektivní, je řešit důsledky. Prevence je zkrátka zásadní. V rámci advokační práce bychom chtěli víc rozpracovat ekonomické argumenty na základě dat od PAQ Research. V Plzni máme velkou míru absence na základních školách a velkou míru opakování v prvních třídách, což jsou jasné ukazatele pro důležitost a potřebnost naší práce.

Autorka: Vlasta Holéciová