Veřejné rozpočty jako by počítaly s dětmi teprve od chvíle, kdy nastoupí do školy. Přitom právě první roky života zásadně ovlivňují jejich další vývoj. Jak nastavit systém, tak, aby služby spolupracovaly, podpora přicházela včas a dostala se i k rodinám, které ji nejvíce potřebují? I o tom diskutovalo na konci října v Lisabonu více než 340 odborníků na podporu malých dětí ze 60 zemí světa. Na konferenci ISSA nechyběli ani zástupci Platformy pro včasnou péči. Přivezli si pět inspirací, které mohou být užitečné i pro český systém.
V portugalské metropoli se sešli zástupci ministerstev, univerzit, měst i odborníci, kteří pracují přímo s rodinami. Zaznělo například, jak sousední Polsko zajišťuje metodickou podporu mateřským školám prostřednictvím 14 regionálních center, jak Maďarsko nově přijalo strategii zaměřenou na pohodu nejmenších dětí nebo to, že v Jihoafrické republice je jedním z hlavních tahounů podpory nejmenších dětí sám prezident.
Základní otázka byla všude stejná: jak zajistit, aby zdravotnictví, školství, sociální služby a obce nepracovaly kolem malého dítěte každá zvlášť, ale dokázaly spolupracovat? Za Platformu pro včasnou péči na konferenci vystoupili ředitelka Kateřina Sirotková a koordinátor advokacie Petr Pabian.

Systém, který přijde za rodinou
V lisabonském centru APISAL, kde jsou jesle, mateřská škola i první stupeň základní školy pod jednou střechou, stojí každé ráno ve dveřích vrátný Adriano a zdraví rodiny jménem. Chodí sem 250 dětí z 30 zemí. Vedle pedagogů tu pracují také dvě sociální pracovnice a psycholog. Pomáhají rodinám zorientovat se v dostupné podpoře a zjistit, na co mají nárok. Často totiž o těchto možnostech vůbec nevědí.
A jak k podpoře přistupuje samotný Lisabon, který konferenci hostil? Péče o nejmenší děti je tu pro všechny zdarma. Pokud město ví, že má rodina nízké příjmy, dítě vychovává jen jeden rodič nebo se nedávno přistěhovala, ozve se jí samo a nabídne domácí návštěvy.
„Nikdy se nám nestalo, že by rodina podporu odmítla. Proč by to dělala? Je to podpora, a když se dobře vysvětlí, neodmítne ji nikdo.“
Zástupci města Lisabon
Ještě dál došel belgický Gent. Město hradí obědy ve škole dětem z rodin s nízkými příjmy. Dlouho ale musely rodiny o tuto podporu žádat osobně a procházet administrativním procesem.
„Dřív jsem měl každý podzim na dveřích seznam, kam se rodiny zapisovaly na termín. Kontroloval jsem potvrzení a vydával rozhodnutí. Dva měsíce v roce jsem byl úplně zahlcený papírováním. A stejně obědy využívalo jen 14 % rodin,“ popsal pracovník města.
Pak si Gent položil jednoduchou otázku: proč by rodiny měly dokládat něco, co úřady už vědí? Dnes se obědy přiznávají automaticky a využívá je 40 % rodin. Klíčovým bodem, na který město navázalo informace o zdravotních službách, dávkách i další podpoře, je narození dítěte. Gent tomu říká přechod od reaktivního k proaktivnímu systému.
V Česku je situace často opačná. O podporu musí rodina zpravidla požádat sama. Právě ty, které ji potřebují nejvíce, to ale často nezvládnou. Kateřina Sirotková v Lisabonu ukázala tento problém na příkladu bezplatného předškolního vzdělávání pro rodiny pobírající přídavek na dítě. Nárok na něj existuje, řada rodin se o něm ale nedozvěděla a obce na jeho zajištění nedostaly peníze navíc.
„Tento princip se na konferenci opakoval v Portugalsku, v Gentu i jinde. Fungující systém nečeká, až rodina přijde, ani až se problém projeví na dítěti. Sám ví, kdy a proč jednat, a má pro to nastavená pravidla. V Česku nám chybí už jen představa, že by to tak mohlo fungovat.“
Kateřina Sirotková, ředitelka Platformy pro včasnou péče
Od pilotu k zákonnému nároku
Když se rodina v Itálii dostane do těžké situace a hrozí, že děti nebudou moci zůstat doma, nevznikne kolem ní další složka na úřadě, ale společný tým. Tvoří ho sociální pracovník obce, psycholog ze zdravotní služby, domácí vychovatel, učitelka ze školy nebo mateřské školy a podpůrná rodina ze sousedství. Součástí týmu jsou také rodiče. Nejsou „případem“, ale partnery.
Program P.I.P.P.I. začínal v roce 2011 jako pilotní projekt v deseti velkých městech. Jeho dopady vyhodnocovala Univerzita v Padově a ministerstvo ho postupně rozšiřovalo. V roce 2015 už běžel ve 47 územích, v roce 2017 vznikla národní směrnice a od roku 2021 na něj mají rodiny nárok kdekoli v zemi. Evropské peníze nyní financují rozšíření programu do zhruba 400 dalších území, jeho trvalé financování je zajištěno z národního rozpočtu. V hodnocené edici programu klesly rizikové faktory v rodinách zhruba o 18 % a ochranné faktory vzrostly o 12 %.
„Pro nás může být inspirativní především cesta, kterou Itálie k takovému systému došla. Program běží už přes deset let, funguje na celém území a rodiny na něj mají ze zákona nárok.“
Helena Pravdová, metodička Platformy pro včasnou péči
Proč se tolik podobných programů nikdy nepodaří dotáhnout do systémové změny? Zástupce Kolumbie upozornil na riziko, které dobře známe i u nás: inovace často stojí na konkrétních osobnostech nebo politicích. Když odejdou nebo skončí grant, program zanikne. Obce přitom mnohdy zůstávají jen pasivními podporovateli místo toho, aby se staly partnery, kteří za změnu převezmou odpovědnost.
V Česku dnes OSPOD, sociálně aktivizační služby, mateřské školy a pediatři většinou pracují každý samostatně. Kluby a skupiny pro rodiče s dětmi často fungují jen po dobu trvání projektu a končí s grantem. Itálie ukazuje, že existuje i jiná cesta: program nejprve ověřit a vyhodnotit, následně rozšířit, a nakonec ukotvit v zákoně. Evropské peníze přitom mohou sloužit jako most k trvalému financování, nikoli jako jeho náhrada.
Všechno pod jednou střechou
Izrael má podporu malých dětí rozdělenou podobně jako my. Prevence spadá pod ministerstvo zdravotnictví, podpora ohrožených rodin pod sociální resort, mateřské školy pod školství a do systému vstupují také samosprávy a neziskové organizace. Rodiny tak často obcházejí několik institucí, přestože potřeby jejich dětí spolu úzce souvisejí.
Město Tirat Carmel se rozhodlo tento stav změnit. Má 34 500 obyvatel, z toho 3 200 dětí do šesti let, a na vzdělávání vynakládá zhruba třetinu svého rozpočtu. Všechny služby pro nejmenší děti zastřešuje jedna organizace, centrum HaPaot. Pod jednou střechou tu najdeme centrum dětského vývoje, domácí návštěvy, skupiny rodičů s dětmi, přípravu na školu i odbornou podporu pedagogů v jeslích a mateřských školách. Jeden pracovník má na starosti všechna zařízení pro děti do tří let, druhý všechny mateřské školy.
Všichni pracovníci mají každý týden supervizi, a to v rámci placené pracovní doby. „Pokud chceme, aby pracovníci dokázali citlivě reagovat na potřeby dětí a rodin, potřebují pravidelnou reflektivní supervizi,“ vysvětlovali zástupci města.
Podobnou cestou se vydala také italská organizace Save the Children. Z mateřské školy vytváří komunitní centrum, kde se propojuje vzdělávání, sociální práce i zdravotní služby. Není přitom potřeba stavět nové budovy. Organizace využívá ty, které už existují.
„U nás si umím představit koordinátora, který má přehled o všech službách a ví, kam se obrátit pro konkrétní pomoc a podporu.“
Veronika Novotná Šebestová, MŠMT
Rozpočty, které začínají v šesti letech
Hned na začátku konference se na plátně objevil graf, který budil dojem, jako by se děti rodily až v šesti letech. Ukazoval, kolik veřejných peněz připadá na dítě v jednotlivých letech jeho života. Ať už šlo o bohaté, nebo chudé země, výdaje výrazně rostly až s nástupem do školy. Když pak děti ze školy odcházejí předčasně, nebo nedosahují očekávaných výsledků, nemusí být příčinou nedostatky na straně samotných škol. Často jde o základy, které jsme jim v předchozích letech nepomohli vybudovat.
V Česku na první roky života dítěte peníze jsou. Téměř všechny ale směřují na rodičovský příspěvek. Na služby pro děti do dvou let podle Petra Pabiana prakticky žádné veřejné prostředky nejdou, zatímco průměr zemí OECD se pohybuje kolem 36 % výdajů. „U nás dáme matce rodičák a řekneme jí: Je to všechno na tobě, uvidíme se za tři roky“ shrnuje Petr.
Na řešení míří celosvětová kampaň Act for Early Years. Spustila ji v roce 2023 britská nadace Theirworld a dnes sdružuje přes 150 organizací z celého světa. Tlačí na vlády, aby víc investovaly do péče a vzdělávání nejmenších dětí, a usiluje o vůbec první mezinárodní summit o financování raného dětství.
„Na workshopech se řešilo totéž, co u nás. Rozpočty myslí na děti od šesti let, přitom potřebujeme, aby myslely na děti už od narození. Proto chceme přinést celosvětovou kampaň Act for Early Years i do Sněmovny.“
Pavlína Kráčmarová, předsedkyně Platformy pro včasnou péči

Souostroví mění systém
Lisabon, Gent, Itálie i Izrael ukazují, že podpora malých dětí může fungovat jinak. Služby spolupracují, rodiny nemusejí složitě hledat pomoc a systém se snaží předcházet problémům, místo aby na ně pouze reagoval. Taková změna ale nevznikne najednou. Začíná na konkrétních místech, kde se daří věci dělat lépe.
Petr Pabian si z Lisabonu odvezl obraz souostroví. Právě taková pozitivní místa potřebujeme v Česku budovat: ostrůvky, kde se daří propojovat služby, podporovat rodiny a spolupracovat napříč obory. Důležité je, aby nezůstávaly osamocené, ale postupně se propojovaly, vzájemně se inspirovaly a vytvářely základ pro širší systémovou změnu. Patří sem Platforma, její členské organizace, ale také další aktéři v Česku i v zahraničí, například ISSA.
„Víme, že podpora v raném dětství je podporou pro tři generace. Pro děti, které podpoříme, pro jejich rodiče, kteří tuto podporu dostanou současně, a pro děti těchto dětí, protože se to přenáší dál.“
Petr Pabian, koordinátor advokacie Platformy pro včasnou péči
Souhrn konference, záznamy plenárních debat a další materiály najdete na webu ISSA.
Foto: ISSA a archiv Platformy pro včasnou péči
Pět vět, které si z Lisabonu odvážíme
- Když postavíte školu na kopci, musíte zajistit i autobus, který tam děti doveze. Jinak zůstane prázdná.
- Vlády vědí, jak kontrolovat. Netuší ale, jak podporovat.
- Nemluvme o rizikových skupinách. Mluvme o systému kolem rodin, který neodpovídá jejich potřebám.
- Důvěru vytvářejí lidé. Systém ji ale musí chránit.
- Nepotřebujeme utrácet víc, ale lépe. A nepotřebujeme ani nutně více služeb, ale lepší koordinaci.