Pevný a bezpečný vztah, pravidelný režim, dospělý, který si všimne včas – to jsou kořeny, ze kterých dítě čerpá celý život. Do táborského Hotelu Dvořák se 28. května na konferenci Kořeny duševního zdraví sjelo bezmála 80 odborníků z celého Česka – sociální pracovníci, pedagogové, zástupci neziskových organizací i lidé ze státní správy. Zkrátka všichni, kdo pečují o duši nejmenších dětí a jejich rodin. Spojovalo je přesvědčení, že o duševním zdraví dítěte se rozhoduje dávno předtím, než se objeví první vážné potíže. Dvoudenní program jsme připravili ve spolupráci s členskou organizací Cheiron T, pod záštitou Města Tábor a Jihočeského kraje a za podpory Nadace Albatros. Programem provázel Jan Hněvkovský.

Proč první roky rozhodují

Úvodní slovo patřilo Heleně Pravdové z Platformy pro včasnou péči. Připomněla, jak nesmírně rychlý je vývoj dětského mozku – nejintenzivnější je od posledního trimestru těhotenství do sedmého roku života, kdy vznikají miliony nových spojení každou vteřinu. To, co dítě v té době zažije, ovlivní jeho učení, zdraví i chování po celý život.

Mozek se přitom vyvíjí v kontextu vztahů. Bezpečný vztah dítěti pomáhá zvládat stres a učit se; bez něj je mozek zaneprázdněný spíš přežíváním než růstem. Helena Pravdová to shrnula do obrazu, který se konferencí táhl jako červená nit: „Kořeny se tvoří jen jednou. Když jsou pevné, dítě má celý život z čeho čerpat.“ Včasná péče proto podle ní není luxus – je to nejúčinnější a nejvýnosnější investice do budoucnosti dítěte i celé společnosti.

Sdělení pro praxi z dětské psychiatrie

Hlavní příspěvek konference patřil dětskému psychiatrovi MUDr. Janu Homolovi z Dětské psychiatrické nemocnice Opařany. Nabídl velmi praktický pohled na to, kam ve své práci směřovat energii – a jeho doporučení mohou využít pedagogové, sociální pracovníci i další, kdo s rodinami pracují.

Vyšel z jednoduchého zjištění: malé děti, zhruba do deseti let věku, jsou na rodičích závislé emočně i prakticky a jejich vlastní možnosti něco změnit jsou omezené. „Nejúčinnější intervence probíhá skrze rodiče,“ zdůraznil. Aby ale rodič doporučení přijal, musí mu předcházet vztah. Ten se podle Homoly buduje vyslechnutím a validací – uznáním náročnosti situace i toho, jak vyčerpávající péče o dítě bývá.

Rodiče, se kterými se pracovník setká, rozdělil do tří výchozích situací, z nichž každá vyžaduje jiný přístup:

  • Stabilní spolupracující rodič ocení základní edukaci o tom, „co všichni víme, ale málokdo dělá“ – pravidelný spánek a večerka, společné jídlo alespoň jednou denně, dostatek pohybu, společně trávený čas a základní komunikace se školou. Pokud rodič dítěti emočně nerozumí, je na místě psychoedukace; pokud rozumí, ale chybějí mu nástroje, pomohou programy jako Triple P, PBS nebo Dobrý začátek.
  • Nestabilní spolupracující rodič potřebuje hlavně ulevit a podržet: možnost vystřídání v péči, podporu vlastního zdraví, sociální poradenství při bytové či finanční tísni a pomoc s budováním režimu namísto chaosu.
  • Nestabilní nespolupracující rodič je nejtěžší situace. I tady ale lze pro dítě hodně udělat „bez“ zákonného zástupce – zajistit mu pravidelný smysluplně trávený čas, ověřit prosperitu ve škole, podpořit navázání jiné blízké osoby a v případě potřeby zahájit spolupráci s OSPOD.

Homola zároveň nabídl konkrétní zásady, podle nichž si lze ověřit kvalitu vlastní intervence: mám s rodičem alespoň základní vztah? Mluvím krátce, jednoduše a konkrétně? Doporučuji nanejvýš jeden až dva kroky? A ověřuji, zda jsou vůbec realizovatelné?

Velkou pozornost věnoval i tomu, že rodiče často přicházejí s nevyslovenými pocity viny a selhání. Úkolem odborníka je pomoci jim vytvořit snesitelný příběh o jejich situaci – psychiatr se přitom opírá o diagnózu a přechodnost obtížných stavů.

Své vystoupení uzavřel čtyřmi doporučeními:

  • prevence a intervence probíhají hlavně přes rodiče,
  • vztah je často důležitější než dokonalá rada,
  • jednoduchá doporučení bývají účinnější
  • a u mezioborové spolupráce je klíčový souhlas rodiče.

Týmy pro duševní zdraví dětí v Jihočeském kraji

Roman Varga (Cheiron T), Aneta Vacková (Fokus České Budějovice) a Petra Šťastná (Icos Český Krumlov) představili, proč v kraji vznikly tři týmy duševního zdraví a v čem se liší. Východiskem byla tíživá data: s psychickými problémy se potýká přibližně každé sedmé dítě, polovina duševních onemocnění se projeví už před 14. rokem a na péči dětského psychiatra se čeká pět až šest měsíců. Týmy mají zachytit dítě dřív, než se k psychiatrovi vůbec dostane.

První dva týmy vznikly v roce 2023 v Táboře a Českých Budějovicích, v roce 2025 přibyl Český Krumlov. Pracují s dětmi od 6 do 16 let ohroženými v oblasti duševního zdraví, a to bezplatně. Každý tým má svůj charakter: Tábor staví na první schůzce v délce 1,5 hodiny a na podpůrných skupinách (mimo jiné pro unavené maminky či pro děti s ADHD a jejich rodiče); České Budějovice kombinují ambulantní a terénní formu a úzce spolupracují s dětským oddělením nemocnice; Český Krumlov se zaměřil na školy v regionu, kde se první potíže obvykle objevují, a klíčovou roli zde hraje case managerka pracující přímo ve škole.

Jak se ranému dětství věnují v Norsku

Mimořádný prostor dostal pohled ze zahraničí. Stephanie Bjøro, zástupkyně vedoucí mise Velvyslanectví Norského království, popsala norský systém, který bere podporu rodin jako samozřejmost.

Hned v prvních týdnech po narození má každá rodina k dispozici místní zdravotní centrum (helsestasjon) – nízkoprahové, bezplatné zařízení, kam může matka pravidelně docházet, kde odborníci sledují vývoj dítěte a kde se maminky zároveň potkávají a navzájem podporují. Tato péče plynule pokračuje ve školní zdravotní službě, kde sestry nejen očkují, ale hlavně s dětmi mluví o tom, jak se jim doma daří.

Norská rodinná politika stojí na placené rodičovské dovolené, přídavcích na děti a silném systému školek. Bjøro doložila jeho dosah konkrétními čísly: do školky chodí 84 % jednoletých, 95 % dvouletých a 97 % dětí starších tří let. Důraz je přitom kladen na učení hrou, pobytu venku a budování pozitivního obrazu o sobě samém – „v Norsku není špatné počasí“. Od roku 2020 jsou témata veřejného zdraví a životních dovedností součástí školních osnov a o náročných pocitech i složitých společenských tématech se s dětmi otevřeně mluví, a to i ve veřejnoprávních médiích, kde po citlivém obsahu vždy následuje odkaz na pomoc.

Když podpora dítěte začíná u jeho blízkých

Eva Collings a Kateřina Sarkisovová z DušeVního servisu (ORDINARIUS z.s.) ukázaly, jak vypadá plzeňská poradna pro děti a dospívající s psychickými obtížemi, která zároveň podporuje jejich rodiče, blízké i pedagogy. Vedle individuálního poradenství nabízejí růstovou skupinu Živá dílna, podpůrnou skupinu Synapse, službu ROZVODIČ pro rozcházející se rodiče, preventivní programy ve školách i vzdělávání pedagogů. Připomněly, že děti tráví ve škole až 10 tisíc hodin, a právě proto je důležité, aby jim uměli pomoci i lidé, které tam denně potkávají.

Zuzana Foltová a Kateřina Vosyková z Úsměvu mámy přiblížily sílu peer podpory. Jejich síť přímé podpory funguje od roku 2017 a dnes zahrnuje přes 120 peer konzultantek ve 12 krajích, které podpořily více než tisíc rodin. Peer konzultantka je maminka, která si sama prošla psychickými obtížemi v mateřství a stává se mostem mezi zoufalou matkou a odborným světem. Její nehodnotící přístup a sdílená zkušenost dávají pocit, že „mi někdo skutečně rozumí“ – mateřství totiž, jak zaznělo, není vždy jen sluncem zalité období. Peer podpora přitom funguje pod odbornou supervizí a je doplňkem, nikoli náhradou lékařské péče.

Aby děti nepropadaly systémem

Dopolední blok uzavřela Tereza Svačinová ze Society for all (SOFA) příspěvkem Táborské mosty o tom, jak včas rozpoznat ohrožené děti. Otevřela ho daty: v Česku se odhaduje až 450 tisíc ohrožených dětí, přičemž stát se o většině z nich nikdy nedozví – ročně je zachyceno jen kolem osmi tisíc případů. Jen na řešení důsledků negativních zkušeností z dětství přitom stát vydá zhruba 136 miliard korun ročně.

Pokud se ale dítě podaří zachytit včas a odborníci kolem něj vytvoří záchrannou síť, nemusí si svá zranění nést dál životem. SOFA k tomu nabízí konkrétní nástroje: Kartu KID (Kooperace, Identifikace, Důvěra), která sjednocuje znaky ohrožení napříč školstvím, zdravotnictvím i sociální oblastí, dále metodu case managementu a případová setkání. Smysl mezioborové spolupráce vystihla jednou větou: „Můžete si myslet, že to řeší ten druhý – a on si to o vás myslí také.“

Odpolední workshopy

Po obědě se účastníci rozdělili do menších skupin. Veronika Kalášková z táborského Cheironu vedla diskusi o tom, jakou podporu mají k dispozici nejmenší děti do 10 let. Zuzana Foltová, Kateřina Vosyková (Úsměv mámy) společně s kolegyněmi z HOST Home-Start hovořily o výhodách i limitech peer podpory jako mostu mezi rodinou a odborníky. Eva Collings a Kateřina Sarkisovová (DušeVní servis) ukázaly nástroje pro práci s nejmenšími dětmi a sílu mezioborové spolupráce na konkrétních kazuistikách.

Samostatný workshop patřil projektu Hravé rodičovství (Playful Parenting), který SOFA realizuje ve spolupráci se společností LEGO. Vychází z prosté myšlenky, že vztah mezi rodičem a dítětem nejlépe posílíme společnou hrou. Program je určen rodičům předškolních dětí, kteří potřebují posílit své rodičovské kompetence a komunikaci s dítětem. Slouží k tomu krabičky s kostkami LEGO® DUPLO® s jednoduchým manuálem a návody na aktivity podporující dovednosti dítěte i vzájemný kontakt. SOFA vyškolila sociální pracovníky, kteří krabičky představují rodinám a motivují je k domácímu využívání; další školení proběhnou v červnu v Praze a Olomouci a každý vyškolený pracovník podpoří do konce roku 2026 až dvanáct rodin.

Závěr odpoledne patřil dětem samotným. Skupina Young SOFA, kterou tvoří 23 aktivních členů ze sedmi krajů z řad žáků druhého stupně, ukázala témata viděná dětskýma očima – vztah učitele a žáka, duševní zdraví dospívajících, bezpečné prostředí ve škole či fungování školních parlamentů. Jejich hlas zaznívá i tam, kde se o vzdělávání rozhoduje – byli například na jednání školského výboru Poslanecké sněmovny. Více než polovina z nich se shoduje, že atmosféru třídy výrazně ovlivňuje momentální nálada učitele. A jejich vzkaz pedagogům byl prostý: „nejsme všichni stejní, každý má jiné tempo i cíle – a to, jak s námi mluvíte, hodně ovlivňuje, jak se v hodinách cítíme“.

Druhý den: pohled do terénu

Druhý den setkání vyvedl účastníky z přednáškového sálu přímo do praxe – na návštěvy do terénu, mimo jiné do nízkoprahového klubu Bejvák a do Cheironu T, kde bylo možné zblízka vidět, jak vypadá každodenní práce s ohroženými dětmi a rodinami.

Právě Cheiron T ukázal, jak se z lokální iniciativy stává funkční mezioborová síť. Organizaci v době covidu oslovili školní psychologové, kteří viděli, co pandemie s dětmi udělala, s otázkou, zda by nešlo dát dohromady multidisciplinární skupinu a dělat něco navíc. Z prvních společných schůzek vyrostla spolupráce, která dnes propojuje školy, rodiny i odborníky a snaží se zachytit potíže dřív, než přerostou v krizi.

Prostor dostala i spolupráce mezi MAS Krajina srdce a SOFA, kterou představily Andrea Kúnová, Lenka Vyčichlová z projektu Táborské mosty a Tereza Svačinová ze SOFA. MAS funguje přes dvacet let na principu inovace – když si v území všimne mezery, vstoupí do ní s novým projektem a hledá lidi, kteří jej ponesou. Sociální oblast je pro ni nová, a tak se chopila role spojovatele: obešla školy, aby věděly, co znamená ohrožená rodina, a usadila zde pozice koordinátora a case managera. Zaznělo přitom důležité rozlišení – koordinátor pracuje s odborníky, case manager s rodinami – i to, že klíčem k úspěchu je dobře vybalancovaná spolupráce se školami i s OSPOD.

Děkujeme Cheiron T, o.p.s. za spolupráci na konferenci, Městu Tábor a Jihočeskému kraji za záštitu a Nadaci Albatros za podporu.

Text: Vlasta Kratochvílová Holéciová, Foto: David Peltán