Hrdinové nemusí být vždy jen ti v bílém plášti, co zachraňují svět před zkázou. Naopak, jsou hrdinové, které možná míjíme každý den na ulici. Jejich příběhy vám chceme přiblížit. Dnes představujeme hrdinu Marka. Povídala si s ním naše spolupracovnice Aneta Suchá.

Marka znám od doby, kdy jsem ještě aktivně jezdila na tábory pro děti ze sociálně vyloučených lokalit. Přesně si pamatuji rok, kdy s námi jel Marek jako policista poprvé. Hned od začátku bylo jasné, že on a jeho kolega, budou dvojicí, která se stane neodmyslitelnou součástí našich letních táborových dní.

Marek se ze dne na den stal vzorem pro romské kluky, ale i děvčata s obdivem poslouchala napínavé historky z policejního prostředí. Řekla bych, že romské děti mají vysoký práh empatie a poznají mnohem dříve než ostatní, kdo to s nimi myslí upřímně a má o ně skutečný zájem. Sama jsem několikrát byla svědkem, jak na tábor přivezl pytle s oblečením a daroval je dětem nebo jim nosil předměty, o kterých věděl, že je zaujmou a budou je bavit. Každé léto tak Marek na tábory jezdí jako vedoucí oddílu už několik let. A každé dítě doufá, že bude vybráno právě do jeho oddílu.

Můžeš se představit a popsat práci, kterou děláš?

Jmenuji se Marek Michenka a pracuji u Policie ČR v Ostravě. K policii jsem nastoupil v roce 2007 na obvodní oddělení Slezská Ostrava. Prošel jsem hlídkovou službou a dalšími odděleními a poté jsem nastoupil ke službě kriminální policie a vyšetřování, kde jsem doposud.

Můžeš se ohlédnout zpět za svým vzděláním?

Prošel jsem klasickým vzdělávacím procesem. Nejdřív mateřská škola, základní škola a pak střední školy. Ve svých zaměstnáních jsem absolvoval různé kurzy a specializace. Myslím si, že člověk se sebevzdělává stále a je to fajn, pokud chce někam růst.

Vybavuje se ti někdo, kdo ti nějak pomohl na cestě za vzděláním? Někdo, bez koho bys dnes nebyl tam, kde jsi?

Na tuhle otázku mám zcela jasnou odpověď: je to moje manželka, která mi byla po celou dobu velkou oporou.

Jak ses vlastně dostal k tomu, že jezdíš na tábory s romskými dětmi?

Když jsem sloužil na hlídkové službě, tak u policie vznikl projekt s názvem Zavedení minoritních specialistů. V Ostravě jsme byli vybráni čtyři, vždy po jednom policistovi z vybraných oddělení. Na oddělení Slezská Ostrava jsem byl zástupcem vedoucího vybrán já. Po mnoho školeních a služebních vzdělávacích cestách, jsem ve svém služebním obvodu navázal spolupráci s neziskovou organizací Vzájemné soužití. Byl jsem osloven, abych se zúčastnil jejich táboru a já jsem souhlasil. Dnes už je to dost let, co s nimi jezdím na tábory. Tábory jsou pevnou součástí mého léta.

Měl jsi předtím nějaké obavy nebo předsudky?

Předsudky a obavy jsou neprofesionální. To jsme se učili v rámci základní odborné přípravy, jde o tzv. haló efekt. Řídím se tím, nejen v pracovním, ale i v osobním životě. Sám jsem se několikrát přesvědčil, že předsudky mě v životě ani v práci ničím neobohatí. Jak se lidé budou k sobě chovat, taková bude společnost. To je moje motto podle, kterého se řídím.

Jak to máš teď? Jezdíš na tábory z povinnosti nebo máš i jiné důvody?

Z povinnosti to zcela určitě není. Je to jen na mé dobrovolnosti. Ve Vzájemném soužití jsem poznal spoustu dobrých lidí s velkým srdcem, kteří odvádějí obrovský kus práce. A na táboře s nimi trávím jeden týden v roce, na který se vždycky moc těším. Zažili jsme spoustu smíchu, zážitků a doufám, že ještě zažijeme. Spoustu lidí, které jsem měl možnost za tu dobu poznat, řadím mezi své přátelé. Děti mě přijaly a jsem za to rád. Kdykoliv mě někde potkají, tak mě už z dálky zdraví a kolikrát se přijdou zeptat, jak se mám a vždy padne otázka, jestli pojedu na tábor.

Mají podle tebe tábory smysl i pro děti?

Děti jsou naše budoucnost. Za mne to určitě smysl má. Musí kolem sebe vidět pozitivní vzory a romské děti obzvlášť, protože ve svém okolí jich moc nevidí.

Vím, že bohužel dochází k tomu, že během práce musíš zatýkat rodiče dětem, se kterými se znáš z tábora.

Ano i k tomuto dochází. Je to moje práce. A svoji práci se snažím dělat, co nejlépe. Nedělám rozdíly v lidech, řídím se tím, že jak se kdo chová ke mně, tak se k němu chovám i já. Zažil jsem spoustu omezení osobní svobody, kdy vše proběhlo úplně v klidu, i když mi to kolikrát není příjemné. Ale vždy se snažím být ve své práci profesionální.

Jak zabránit tomu, aby děti nedopadly jako jejich rodiče? Jde to podle tebe?

Já jsem přesvědčen, že ano. Samozřejmě, že v některých rodinách to děti mají těžší. Vždy je to o individualitách. Je potřeba být vytrvalý a vědět, proč to dělám. Já se řídím heslem: Všechno jde, když se chce.

Autorka: Aneta Suchá, asistentka pedagoga, pedagožka předškolního klubu